vypravěč

Ve Wendersově „miliónovém hotelu“ se asi nikdo nezabydlí snadno. Je to zcela jiný svět než ten vzdušný berlínský, v němž se všechny sny, myšlenky a pocity slévají v jedné osvobozující polyfonii doléhající k sluchu andělských posluchačů. Je to svět klaustrofóbní – a každá vyslovená i myšlená věta k jeho uzavřenosti přispívá. Interiér, který místnosti skládají, připomíná podobnou zaprášenou knihovnu jako antikvariát, do něhož chodí Eliška, a jeho obyvatelé mohou nejednomu čtenáři připadat jako nerozřezané knihy. Pomalu se rozvíjející příběh stále vzdaluje potřeba zorientovat se ve všech těch gestech, pohybech a umanutostech, v celé té několikanásobné „hře na…“. Každý dojem z proniknutí povzbuzuje k dalším pokusům dešifrovat celou tu hieroglyfickou kompozici, byť se tím drama stále důsledněji znečitelňuje, a podobně působí i všechna vykročení z hotelových dveří: to světlo za nimi neodkrývá o nic víc než všechny ty masky. – Než jsem se rozdýchal, měl jsem dojem, že je film jen skicou nějakého budoucího díla – srovnatelně zásadního pro Spojené státy americké jako Nebe nad Berlínem pro Evropu. Že je to soubor poznámek, plno náčrtků a zkusmých ohledání. Zvláště mi nevyhovovala hudba – coververze Reedovy písně Satellite of Love srozumitelně vyjádřila, komu měla být svěřena. Také bych osobně přivítal jiné obsazení, jakkoliv jsem si postupně na ústředního hrdina i na netypického vyšetřovatele zvykl a svým způsobem si je oba oblíbil.

V rukách kuriózního režiséra Petera Hewitta se trojrozměrný animovaný kocour stal ve shodě se svou sebestředností jediným smyslem celého filmu. Nejde o nic jiného než o exhibici technicky dokonale zpracovaného ne-tvora, který jakoby náhodou právě prožívá své dvojrozměrné dobrodružství v dutém světě, jehož dvounozí obyvatelé každým svým výstupem přesvědčují o své zbytečnosti. Jako by se to všechno zdálo v té velké oranžové hlavě a utvrzovalo jejího nositele, že jde vždy a všude jen o něj.

Celovečerní filmový debut Otakára Schmidta jedinečně uzavírá devadesátá léta. Nerezignuje sice na děj, jak by to mohlo tradičnímu televiznímu divákovi připadat, ale rozpíjí jej spolu s postavami (a jejich identitami) v jednom pestrobarevném, smyslném baletu, v němž se ve svých nevyzpytatelných trajektoriích točí snad vše – včetně světel, předmětů, jídel a nápojů. Ani ten, kdo v předcházejících letech sledoval televizní pořad Prology, který Schmidt nezaměnitelným a nenapodobitelným způsobem moderoval a v němž ve svých vstupech lecčíms svůj film předjal, nezůstane nepřekvapen: vedle kýčovité estetiky periferních kabaretů, městských plováren, venkovských hotelů apod. se do celku promítají i ohlasy soudobého nezávislého filmu, mj. Davida Lynche, a jeho (an)atomizovanou strukturu ovlivňuje i režisérova důvěrná znalost krátkometrážní tvorby (právě v Prolozích prezentované).

Přes soustavné výslovné moralizování docela podařený napínavý film o zneškodňování nevybuchlé letecké pumy zdařile rozvíjí košatou civilní expozici v nadešlé mezní situaci. Problémy všedního dne se tváří v tvář možné zkáze odhalují jako zanedbatelné, po léta nekultivované, ba drolené vztahy se zázračně upevňují a právě tak, jako ti, kteří se již dříve osvědčili, i nyní potvrzují svou věrnost, přesvědčují ti nedůvěryhodní o své nespolehlivosti.

S tímto představením jsem se v Semaforu minul, ačkoliv právě v letech, kdy byl uváděn, jsem do něj příležitostně zavítal. Podnes na ty časy rád vzpomínám a záznam pocty Jiřímu Šlitrovi, složené z písní jeho i dalších skladatelů divadla, se snad celým tehdejším hereckým a pěveckým ansámblem i kapelou mě do nich přenesl. Nezapírám, že jsem tam chodil, abych se vrátil v čase, a dařilo se to bezchybně – tak jako nyní. Humor Jiřího Suchého mě provází od dětství podnes, a když poslouchám jeho letité písně, ožívají mé vlastní vzpomínky na chvíle, kdy jsem poslouchával, a okamžiky v dejvickém hledišti byly vlastně dvojznačné: přes mimořádnou bdělost a živou atmosféru se při nich cosi vracelo. Půvaby šlitrovské revue, uctivé i (sebe)ironické, jsou právě tohoto druhu: plejáda blýskajících se semaforských hvězdiček parafrázuje i imituje Šlitrovy písně s různorodým zdarem, ale s nadhledem, než na scénu přijdou Jiří Suchý a Jitka Molavcová, jejichž nástup se podobá konečnému ponoření do spánku. Ani s nimi však nepřichází sentiment ani nostalgie. Píseň za písní skládají semaforské universum a překvapivě mezi těmito obrazy převládají ty temnější, a méně poučený divák nestačí žasnout, že se nevrací do žádného ztraceného ráje, ale ocitl se v pochmurném surrealistickém snění.

„člověk je zvíře zavěšené do pavučiny významů“ (Max Weber)

Nač asi myslel Herz, když točil tuto hořkosladkou komedii? Scéna, při níž všichni hledají zakutálený prstýnek, naznačuje, že snad v orwellovském roce vzpomínal na zlatá šedesátá. Ale ani to není možná pravda. Do snímku se promítají i motivy z Holek z porcelánu – především charaktery a půvaby oněch „světlušek“ – ale rozmývají se v odvážněji, ale povrchněji snímaných banálních servírkách, odžívajících své „preteky so šťastím“. Ústřední hrdina zase předznamenává příchod gagmana a prozrazuje, že vtip vždy závisí na tom, kdo žertuje, i na tom, kteří se smějí. Tak se každá vteřina různě převaluje jako neklidný spáč a je vlastně jedno, jak to celé skončí, protože film končí každou svou vteřinou, kterou spěje od sebe sama.

Vladimír Slavínský v tomto vlastně nenápadném filmu s dobře napsaným příběhem o dvou zapřeních vzdal především poctu První republice. Mravní hrdinové z řad vyšší buržoasie pracují, vydělávají a reprezentují svou vlast. Jsou múzičtí i progresivní a dokáží dobýt Evropu i zapřít své touhy, když jde o jejich poslání a prospěch rodné země, což jsou vlastně spojité nádoby. Jsou skromní a věrní a dokáží ocenit prostotu, protože sami z těchto kořenů vyrostli. Ženy do jejich cest vstupují s mateřským pochopením a nevinným obdivem. Láska nikdy nemůže jejich dílo ohrozit, vždy dokáží ustoupit příteli, a vykročit na své cestě dál. Vždyť je ještě pár let na vše čas.

Z podrobného zpravodajství zkomponovaný obraz srpnové okupace, silný a ve své prostotě podnes jitřící emoce. Nezbytnost pro porozumění opakovaně nabývané a ztrácené jednotě středoevropských národů.

Jízlivým (a místy i bezmála vtipným) komentářem integrovaný dokument o cestě Československa ke svobodě se - vedle podrobné reflexe (po)listopadových dnů - soustředí především na nejrozmanitější nové společenské fenomény počátku devadesátých let a dílčí dějinné epizody. Tento svět se podobně jako v soudobých dokumentech Karla Vachka podobá labyrintickému panoptiku, v němž člověka od něho samého, ba i od skutečnosti, odtrhuje bezpočet paralyzujících náhražek. Sama ironická distance, kterou komentátor uplatňuje, je ovšem jen variantou těchto podivuhodných úkazů - projevuje úzkost z pathosu a rezonuje s vykořeněním, kterému se jinak na příkladě lidu dezorientovaného novinkami vysmívá. Přesto je i právě tím cenný - jako zrcadlo, na němž utkvěl dávný odraz.