vypravěč

Krásný dokument o životě v klášteře mě oslovil především svou velkorysou prostotou, s níž znázorňuje to nejvšednější a nejvěcnější, a odhaluje tak jeho nedozírnou hloubku. Žádná rafinovaná hra s analogiemi či symbolikou, k níž se často uchylují spiritualizující filmy (nebo jejich persifláže), jen čirý lad předmětů a aktů, jejichž duchovnost je vtisknuta již v jejich vlastní účel. Tomu odpovídá i motiv ticha, vytknutý názvem. Jak jsem kdysi napsal, ze zdánlivě monotónního ticha klášterní cely se rodí zvuky celého světa, a to nikoliv jako ozvěna vnější polyfonie, ale jako sen o ní. Pozorně zaposlouchaný návštěvník takového místa, neřkuli jeho obyvatel, dokáže po delší či kratší chvíli soustředěného vnímání zaslechnout, jak se šum, nehybnost, echo prostoru rozeznívá všeobsáhlou hudbou kaleidoskopicky souznících nástrojů a jak se nesrozumitelné (a třeba i tísnivé) mlčení proměňuje v životadárný dech, dech spící, tedy „jinak“ bdící bytosti… A stejně tak je tomu s věcmi, jejichž pokojné stání, soužití, či služba oživuje klášterní bezčasí a jeho věčnost znázorňuje jako živou, plynoucí a zahrnující do svého toku i život člověka, který se zaposlouchal ušima, očima či rukama. A k posvátnému tichu klausury ještě akustické post scriptum, pokus o hudební vyjádření onoho vzpomenutého znění: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/album/clausura

Juraj Herz je jedním z mála „normalizovaných“ režisérů tzv. české nové vlny, kteří si ani v šedesátých ani v sedmdesátých letech neusnadňovali práci: v nové vlně nesklouzl k netvůrčímu žonglování s odkoukanými, konvencionalizovanými postupy a tvořil si vlastní styl, a ani po Srpnu se nevydal cestou nelidskosti, nelidskosti, která je druhým (a vlastním) jménem normalizace, nejen té kinematografické. Nebýt vesměs strašlivých písní, ztvárněných značně neimaginativními klipy, které milou komedii o krásných nohách a touhách skladnic prokládají, mohl vzniknout opravdu nadprůměrný film. Pouští se totiž odvážně po strmých a nebezpečných trasách vzpomenutých nohou do tepajícího ticha ženských snů a vykládá je s josefovskou volností tak pravdivě a otevřeně, že všechny totality pukají... Svůj podíl na tom má Andrej Barla, jehož zrakem se asi všeobecně pohrdalo a mnoho toho nenasnímal; přesto můžeme věřit, že svět viděl svýma očima (jak napovídá jeho /!/ Romance pro křídlovku). A poslední výhrada: jakkoliv se sám sklad ve většině záběrů proměňuje v nevšední jeviště, film to, co se děje mimo něj, mimo tu neobyčejnost, skrytou za zaplombovanými vraty, snižuje na pouhou realitu. Kolikrát jsem ten film viděl, i v mladších letech, a snad vždy jsem si říkal, jak by tento „sen“ (a co je víc?) produkoval Jiří Suchý. Semaforská imaginace by ono dominující bílo nechala explodovat s takovou parádou, že by na další normalizování nevybylo sil…

V tomto historizujícím snímku si Novák se Štorkánem při svém vyprávění opět vypomáhají evidencí: sdružují popisné záběry, uvádějící do situace dějinné i intimní, s takovou doslovností a machou, že se příběh sám stává jen jakousi „případovou studií“ pod čarou dokumentárního sběru. Co se ušetřilo na povahokresbě postav, se převedlo na aranže. Několik silnějších okamžiků nevyvážilo ten příznačný normalizační chlad, který šlo vycítit i v Novákových starších počinech, zvláště v Maratónu. Lidské tragédie i v tomto pozdějším výtvoru jen ilustrují hrdinčino seznávání rozdílů mezi loajalitou a kolaborací, spojené s osobní bilancí, i její zkušenost rizika, ale ono vnitřní drama zde zhola nic neartikuluje, jakkoliv se nešťastný Čuřík za kamerou snažil sebevíc, ba dokonce za cenu vlastní persifláže: některé záběry (a nejen ty retrospektivní) se skutečně zdají parodovat to, co dosud vytvořil (zvláště pak Valérii a týden divů, asi nejvýraznější protipól Posledního plesu), a film se i proto zdá být spíše „kolaborujícím“ než kolaboraci tematizujícím...

Mozaika banálních epizod tmelených kolem úporného naplňování všedních tuh vojínů lidově demokratické armády, zahuštěná nezaujatě snímanými záběry na Prahu exteriérovou i interiérovou, dnes může posloužit snad již jen jako dokument normalizačního semletí několika talentovaných herců (zvláště Ladislava Potměšila), s nímž ovšem bezradná kamera Šlapetova skvěle ladí, či jako vzorek jazzrockového umění Jiřího Stivína (ovšem v poněkud parodickém hávu), jímž jediným mne tento snímek překvapil…

Předpokládanou křehkou komorní osu snímku ta rozvětvená dějinná nerámcuje, ale bezohledně ji atakuje, a to nejen dějově, což je přirozeně očekávatelné (jak jinak, za války?), ale i vizuálně a vypravěčsky. Veškerá probouzející se intimita mezi Rudou a Karlou, je snímána chladně, odbývána v běhu dějin, které zde kvaltují tak, že se ani nechce uvěřit, že se v ty dny něco zrodilo. Toto nepochopitelné splývání, v němž vše působí tak nelidsky, se marně snaží neutralizovat odlehčený, humorný tón, nicméně i ten zní poněkud krotce, opatrně. Film tak působí, jako by současně mířil na všechny strany s tím, že každý si přijde na své: tvar, který ale takto vzniká je spíše rosolovitým - a v monochromní průsvitnou hmotu se rozpouštějí všechny klady, od hereckých výkonů po Liškovu originální hudbu. PS: Nemohl jsem si nevzpomenout na starší Procházkovo Zatoulané dělo: podobně jako jeho neslavný scénáristický debut mi i tento pozdější film připadá, jako by byl složen z několika scénářů.

Potenciál silného námětu, výrazně přesahujícího horizont daného žánru, tento skvěle obsazený i snímaný snímek více než velkorysé délky naneštěstí promarnil. Jakkoliv se celá drama poutá k titulní hrdince, ztrácí se ona sama z perspektivy jeho vyprávění, v němž pozůstává jen jako jakási nebezpečná okolnost, činná jen v navyklých interakcích, místo aby byla podrobněji představena a její duše hlouběji proniknuta. Herecké schopnosti Barbary Stanwyck tedy zůstaly využity jen zpola a stejně tak ze zřídla napětí a hrůzy toho mnoho nevytrysklo: všechno tajemství, které mohlo zároveň vzrušit i sklíčit, zůstalo až po závěrečné titulky skryto a mnoho se toho z klamavého povrchu odečíst nedalo. Zato se pozornost přesunula především k Marthinu kamarádovi z dětství, který poznovu vstupuje do jejího života a nevědomky se stává roznětkou jeho exploze: tato linie je ale v podstatě jedním zdlouhavým banálním noirovým klišé, jakkoliv jde stále o život.

Další Procházkovo zúčtování s minulostí vyslovené zhruba týmiž slovy jako ta předcházející. Totéž zvykosloví krutosti, jímž (selský) venkov charakterizoval doposud, však s ohledem k tématu konceptualisticky dotváří hra s duchovními reprezentacemi ztvárněnými obyčejnými věcmi, všedními úkony apod., která posléze naznačuje přítomnost metafyzického v běžném životě, ba tento uvádí jako jeden nekonečný souhrn prefigurací evangelijního dramatu, které v podstatě zrcadlí život každého člověka. Procházkovi (ba ani Kachyňovi) však pochopitelně o nic takového nejde: celý ten barokizující dekor, důvtipný, umný a v bdělém kamerovém zraku i úchvatný, má jen prohloubit polemiku, rozmělnit opačné etické principy a jakkoliv nepevný řád ještě hlouběji vychýlit. Ambivalentně je vylíčena již hlavní hrdinka, v níž se neodlišitelně slévá láska, milosrdenství i pýcha, která její vůli k askezi, ba k mučednictví neodstiňuje ani tak hrdostí jako domýšlivostí, a pochopitelně i sama obec věřících, zbloudilá v touhách i potřebách – hmotných i duchovních. Nebylo by správné kohokoliv vinit, ani dívku ani vesničany, ale přesně tak se tento snímek chová: každý záběr viní ten předešlý, aniž by však sám osvětlil tu pravou cestu. Pesimistické rozuzlení, v něž se pracně konstruovaný mikrokosmos zhroutí, alibisticky poodchází od rozepsaných životů a nechává polyfonii umlknout bez naděje v sebemenší echo.

Zvláštní den je jeden z mých nejmilejších filmů. Pokaždé mě strhne, jak se v manželce snížené na služku rodí žena a jak se hlas potlačený v nachýleném mužském těle dokáže rozeznít, když se jejím oslovením ocitne opět na počátku... Setmělá scéna činžovního vězení, propouštějící hořký slavnostní hlahol fašistického davu, který sákne zdivem jako vlhkost vražedných povodní, se vteřinu za vteřinou zužuje, až nakonec nedovolí ani nadechnout se, zato stiskne tak, že se tak rozdílné řeči slijí v hojivé ticho, které tu všeobecnou rozeřvanou němotu potlačí. (Ne-malý) zázrak.

Svět jako kabaret, který má dnes programu lidské utrpení.

Moravcův a Podskalského snímek skličuje již tím, jak se vyslovuje a to neopakovatelně dotváří děsivou atmosféru bezmoci, která je – v perspektivě snímku – jakoby vtisknutá do života každého člověka. Skvělý vtipný tragikomický sujet důvtipně přeložený do (dosud obecně srozumitelného) alegorického jazyka šedesátých let, terciálně vychyluje pokroucené nářečí absurdního, místy až surreálného humoru: každé slovo je potenciálně svým vlastním opakem, jak to nejdokonaleji znázorňují blázni věrohodně si hrající na psychiatra v léčebně duševně chorých. Nelze se vyslovit, lze se jen obávat. Ze spojení dvou nesourodých režisérských vidění vzešlo nebezpečné enfant terrible, které mateřské i otcovské rysy perzifluje každým gestem: prostý humor konzervovaný šíleným světem chutná jako trapnost neprávem uštědřených kopanců a černohumorné „nesmysly“ – jako vyvržené z útrob Bretonových – se vystavují jako vzorky zežloutlého katalogu nadrealistických hříček. Tíseň. PS: Může být větší naplnění hrůzostrašného zdivadelnění moderní kultury, než člověk, který se stane obrazem?