jatamansi

Polské titulky, jejich mírně směšná abeceda, y po ž, to už se dnes nevidí ani u Polanského. Žena má nemožné brýle, dnešníma očima, tehdy vrchol módy. Divně zasunuté ve vlasech, v drdolu, vůbec na za ušima. Stopař v autě a posléze i na lodi. Bohatí manželé a pegueotem a jachtou, bez strachu o stěrače (vtip, který dnešní mladí snad ani nechápou). Třeba při scénách právě s nožem. Jak jsou asi teplá Mazurská jezera? Táhnutí lodě rákosím poněkud připomíná Africkou královnu. Stopař musí nutně lézt všem na nervy, včetně diváků. Polanski umí hrát na city, znervóznit, zneklidnit, iritovat. „Pluje se, aby se plulo.“ Mikádo, Poláci mu říkají bierki, vozili jsme je kdysi odsud. Byly lepší než české, s trojzubci, vidličkami, kopími a háčky. Střet dvou mužů na pozadí dne na vodě, jedna žena, minimum rekvizit. Syrové drama, dramatičnosti přidává i černobílá, pro fajnšmekry. Konec sice mírně překombinovaný, ale překvapení se mu upřít nedalo. Česká televize zase jednou uvedla pár skvostů.

„Buď stále se mnou lásko sladká,“ automaticky mi naskočí slova kdysi populární písně. Dimitri Tiomkin, také jedna legenda. Městečko takové, jaké nemám moc ráda, takové kulisové. Člověk přímo cítí jen ty přední stěny domů a saloonů. Nezbytné rekvizity, nádraží, výpravčí, telegraf. Figurky ve městě fakt rázovité. „Frank Miller dostal milost.“ Městečko rázem na nohou. Novopečený manžel a exšerif má tedy problém. Gary Cooper ovšem nikdy a před nikým neutíká. Film poctivý v čase, holič doholil a hodiny na stěně se pohnuly odpovídajícím způsobem, tenhle detail často pokulhává. „Kolik máme rakví?“ „Dvě.“ „Budem potřebovat alespoň čtyři, dej se do práce, Frede.“ Novomanželka kategorická:“Až bude po všem, už tady nebudu. Podle tebe mám hodinu čekat, jestli budu tvá žena nebo vdova?“ Ultimatu se ani není co divit. Film dělá čest svému jménu, čas je všudypřítomný a ručičky hodin odkrajují dobu do dvanácti. V pravé poledne totiž přijede vlak. Někdo s ním přijede, někdo odjede. Krásná paní Ramirezová, šťavnatá žena, měla mnohem víc mých sympatií než unylá kvakerka s ještě unylejším hlasem Sabiny Laurinové. Boj Coopera s městečkem, s názory, se zbabělostí místních mužů. Mlčení, sklopené oči. A všichni unisono: Odjeď, Wille, odjeď.“ Velká ručička už už olizuje dvanáctku. Cooper vážný, důstojný, zodpovědný, soustředěný a chápající. S tíhou nadcházejícího úkolu ve tváři i v bedrech. Vidět na kozlíku dvě žen, které miloval…. Růžová pochopitelně zvítězila. Co ve filmu určitě moc nestálo, byly kostýmy. Kromě madam Rmirez s tajemným a svůdným hlasem Vilmy Cibulkové se snad nikdo nepřevlékl. Pravda, šerif byl čím dál zmazanější. A mladičký Lee Van Cleef ve svém filmovém debutu.

Probudit se na jachtě v bílém županu a celá od krve – slibný začátek. K tomu obvinění z vraždy manžela. Záhadná smrt přinese spoustu trablů. Ženské vězení pěkně drsné. A pozor, když v telefonu zaslechnete hlas mrtvého manžela a vašeho syna má nejlepší kamarádka. Nevíte, co se děje a věci jen postupně nabývají smysl. Dvojí obvinění vychází z 5. dodatku americké ústavy, za stejný čin nemůže být nikdo obviněn dvakrát. Lze tedy beztrestně zastřelit manžela podruhé? Bývalá právnička ve vězení se fakt hodí. Na scéně se konečně objevuje Tommy Lee Jones, tvrďák s ostře řezanými rysy a překvapivě měkkým srdcem. „Tady žádný druhý šance nejsou, tohle je dům poslední šance.“ Ashley Judd je nejen pěkná, ale i chytrá a pátrání jí docela odsýpá. Dražba starého mládence překvapivá, starý mládenec ovšem poněkud ulhaný. Kdoví, jak teď vypadají ulice New Orleans a La Fayettův hřbitov po Katrině. Skoro mi připadalo, že na fotce v řidičáku to byl Philip Seymour Hoffman. Takže za jednu vraždu se nedá zavřít dvakrát a ještě se dá i něco zdědit. Podstatný byl ovšem syn. „Co když mne nepozná?“ „No, co myslíte?“

Na konci dubna 1945 má Mussolini nezměrnou víru ve svou sílu a věrnost svých vojáků. Rezignace je pro něj nepřijatelná. On a jeho fašisté. Henry Fonda skvělý jako vždy, v kardinálské červeni důstojný, s úspornou mimikou, ale úklonem hlavy řekne více než spoustou slov. Mussolini je utopista, nevidí a neslyší pravdu. Nic a nikdo jej nemůže přesvědčit. Ani milovaná Claretta Petacci, žena, která jej do poslední minuty neopustí. Spásu vidí ve Švýcarsku. Žádá o pomoc, chce se vydat. „Jestliže uteče, zabijí jej němci. Jestli neuteče, zabijí jej partyzáni.“ Zatímco Hitlerovy poslední dny přemlela spousta filmů a dokumentů, o Mussolinim jsem toho ke své hanbě moc nevěděla. Skloňovaly se termíny jako útěk, kapitulace, fašisté, duce, soud. Všichni kalkulují s budoucností, co bude potom. Je až škoda perfektních Morriconeho tónů pod válečné obrazy. I když v pasáži, kde partyzáni naoko kladou miny pod most, to je nádhera, esence klasiky, to umí jen Ennio. Někdy stačí k prozrazení málo, třeba jen lampas na kalhotách. Lid už není váš lid. Zajímavé je, jak se každý domáhá ženevských dohod a každý jen plnil příkazy. I díky filmu jsem si uvědomila Mussoliniho roli ve válce, v jejím vývoji v počátcích, kdy se v něm Hitler shlížel. Franco nero vykonavatelem spravedlnosti, leč pohříchu vykonavatelem poněkud neohrabaným. Rod Steiger ve vrcholné formě. A Morricone pod titulky naprosto nedostižný.

Klasika – ve škole vítězí fotbal nad uměním, počítači i výlety. „Tohle je fotbalové město.ů Ale co když je trenér blázen nebo to tak ze začátku alespoň vypadá? Další kantorka rovněž, ředitelka také. Mladinký Elijah Wood jako otloukánek Casey. A zlaté dogma nejen střední školy: „Všeobecně uznávané pravidlo zní – největší kočky randěj se sportovcema. Šprtky ostrouhaj.“ Caseyho nález odstartuje řetěz událostí, které více či méně pobaví nebo poděsí. V téhle škole je nebezpečné být kantorem. Později i žákem. Nakonec obyvatelem městečka vůbec. Kdo k nim patří a kdo ne? Filmem se jen mihne Salma Hayek, mírně buclatá, stejně jako démonická Famke Janssen. Skvělí jsou Floydi pod obraz.

Ranní budík je jeden z nejprotivnějších zvuků. Ať bydlíte kdekoli a děláte cokoli. PONDĚLÍ – Kšefty nic moc. Kluci záškoláci. Polda, co neplatí. Svět hráčů, vrhačů šipek, poměrně omezený. ÚTERÝ – Kluci opět nejsou ve škole. Polda dělá víc, než jen že neplatí. STŘEDA – Nečestný polda nic nového pod sluncem. Colin trpí. Že by kluci byli ve škole? ČTVRTEK – Do Blackpoolu policejním antonem. Záškoláci hlídají obchod. Pojídají gumové bonbony. Motorkáři Colina moc neberou. Není divu. Stříhali dohola malého chlapečka – ne malého, ne dohola, ale stříhali, konečně. Pohled seshora na osvětlené stany působivý. Barevná skládanka. „Byli jste na mne hodný. Bylo mi jak Ježíškovi v chlévě. Akorát nejsem věřící.“ PÁTEK – barevné stany jsou fuč. Zbyla jen fotka. Colinův obchod brlohem záškoláků. Větrné elektrárny mne fascinují. Dumka stříknutá jódlováním. Buky jsou nádherné, zvláště na podzim. Most přání bych také brala. „Víc mincí, víc štěstí.“ Životní rekapitulace dost smutná. Pesimistická, a navíc bezohledný náklaďák. SOBOTA – Pěšky. Chvíli. Pak autem. Jaguárem. Matka s kyselým obličejem a dcera jako přes kopírák. Na jednom krámě krásný štít „Hot Ice“. Hotel Nesum Dorma, Pavarotti se v hrobě obrací. NEDĚLE – Těžká jsou jitra opilcova. Také kdekoli ve světě. I s ledním medvědem. Colin se domáhá ženy. !Zkazilo se to jako starej salám.“ Závěr netradiční, velkorysý. Překvapivý. Někdy změna dresu a barev opravdu pomůže. Jasně, i změna motorky. Taky jste zamlada tak rádi sedali na zadním sedadla autobusu a mávali na řidiče?

Pár na jachtě. „Zabloudil jsi.“ „Nezabloudil, jenom přesně nevím, kde jsme.“ Zvuky hned na začátku děsivé. Nádherný osamělý dům na ostrově, kam se dá jen doletět hydroplánem nebo připlout lodí. Parta mladých, roztomilé štěňátko. Jenže nebylo samo. Velký pes kousal a blondýna! Sára první obětí. Další psi, hnědí, černí, šedí, béžoví. Potrhaný muž a ještě více psů. „Nechtějí nás tady.“ Psi útočí a útočí a „Trosečníci“ vymýšlejí jednu záchranu za druhou. Ani tihle tvůrci nezůstali pozadu za mou teorií, že je-li někde černoch, bude první obětí. A ne poslední. Vždycky žasnu, jak ve filmech všichni vzdělaní, vědí si rady s bateriemi, kabely, vysílačkami. Propojují, spojují, kombinují. Někdo si vždycky ví rady. Já bych si tedy nevěděla. Když už jsem se nic netuše začala dívat, dokoukala jsem to. Ale dobrý horor je podle mne někde úplně jinde. I když musím přiznat, že párkrát jsem se lekla. Michelle Rodriguez mne nezaujala ani ve Ztracených a tady to nijak nevytrhla.

Srnkova hudba, The Rebels, dobrý text, slibný začátek. Stará Kampa, Werichova vila, Čertovka. Most, kde je teď bezvadné bistro, tam vám v zimě udělají svařák do hrnku či sklenice dle přání. Nostalgie z každého obrázku. Snad jen mohl být film celý černobílý, ta barva mu vyloženě neslušela a rušila. I když tím Vávra odlišoval sny od skutečnosti a lež od pravdy, bylo to překombinované. A filtry, no to už vůbec nemusel. Všechno je to nějaké moc naléhavé, dramatické. Sice výborní herci, ale jejich výkony jsou takové neukočírované, naléhavé. Všeho je moc. Tak nějak mne tenhle Vávra nevzal. Snad ještě ty obrazy na stěnách...

Jezero pěkné, čisté, slušná viditelnost, slušná fauna i flora, bobr, želva. Jenomže to není všechno. Hudba mírně evokuje čelisti, leccos tím napoví. Záběr potápěče loveného z vody pro silnější žaludky. Fondová civilní a jednou ne mrcha, ale opuštěná podvedená žena. Fešák Pullman, Excentrický zbohatlík Olivera Platta. Stará paní od jezera úžasná. S losí hlavou dostává problém jasnější obrysy. Po prstu ještě více. Jezero je takové tiché, mírné, klidné. Jeho tajemství velké, hlučné, nebezpečné. Film má tempo, nechybí mu vtip, lehce citů. „Pojďme do postele.“ Zvídavý pohled. „Chci říct, pojďme spát do svých oddělených postelí.“ Stopa trochu jako z jurského parku. Děsivé záběry zčista jasna a někdy i zčista jasna na druhou. Nejděsivější tajemství skrývá ta roztomilá stará paní. Šest let. Šest let tajemství a netradiční domácí mazlíček. A velmi pravděpodobný, žádné kašírované Čelisti 3. Závěr překvapí a když už je skoro konec, překvapí ještě jednou. Vypointovaný film a dobře zvolené herecké typy. Slušně nadabované. Jasně, není to A, ale velmi slušné béčko.

Dvě sestry jako noc a den. Zjevem, chováním, povahou. Způsobem života. Jak říkal kolega: „Ledová kráska“. Černobílé filmy mám ráda. Jejich hru se světly a stíny, náznaky, šerosvit. To barevný film nedokáže. Salon krásy s krásným personálem a ošklivými tlustými zákaznicemi. Zabitý králík v ledničce. Zabitý člověk. Stékající krev byla příliš hustá, nepravděpodobná. Kdo byl ten tajemný noční host – to nám režisér nevysvětlil. Pokud to byla jen představa, nepochopila jsem to já. A stále ty zvony. Domovník také nedopadl nejlépe. Catherine Deneuve tak jemná, křehká a mladinká. Ale bohudíky natočil Polanski pak skutečně skvostné filmy.