jatamansi

Gabinova filmografie je víc než úžasná a Heroin patří k jednomu z nejlepších filmů, které natočil. Ostatně už měl za sebou desítky filmů a byl hercem poctivě vyhraným.(Od slova hrát, ne výhra J) Všechny zkušenosti má vyryty ve tváři a také s nimi umí noblesně a přitom jednoznačně zacházet, i když jeho herectví je úsporné, leč vyzrálé. Nezbývá než smeknout. Před prostým sedlákem a jeho pojetím rodiny a rodové cti. Vidíte Gabina a ten farmář vám automaticky naskočí, Třeba když jen srká polévku u stolu. Jen ten dabing se Švehlíkem mi až tak neseděl, ale po chvíli se člověk ponořil do děje a dalo se to snést. Masakr dobytka – jak ten asi jen točili? Pohled na ležící těla na pláni působivý. Teror rodiny stejně jako Gabinova neústupnost ještě děsivější. „Z týhle rodiny ještě nikdo zavřenej nebyl“. No, ale ta cena mi připadala přece jen veliká.

Opsaná Sestra v akci, kostel, sbor, někdo něco musí zachránit. Jen místo jeptišky neposlušný synek. Autoři si s dějem hlavu nelámali. Včetně toho svlékání z kostelních rouch. Co mě nepřestává v podobných filmech přivádět v úžas jsou kreace na hlavách černošek v kostele.

Konečně dokument o někom fakt dobrém. Ráno jsem psala koment na Válku světů, kde se vyznávám z lásky k němu a odpoledne jej vidím v dokumentu. Sice jsem většinu věcí už četla, viděla nebo slyšela, ale připomenout si jej tak v bloku bylo příjemné. A to byl dokument tak starý, že v něm ještě nebyla tajemná řeka. Bravo.

Oheň v hlavní roli, nestvůry jakbysmet. Traumatický zážitek z dětství, z malého kluka pohledný Christian Bale, který má zachránit víc, než jen tuší. Výchova dětí v komunitě prostřednictvím divadla se mi fakt líbila, včetně té zvláštní dechberoucí a místy husí kůži vzbuzující modlitby. Draci zjevně inspirovaní archeopteryxem, ale navýsost ladných pohybů při letu. Všechno v šedivých, jakoby kovových odstínech. Tím víc vyniknou ohnivé scény. Žluté, oranžové, plápolající, žhnoucí, spalující. Sexy Matthew McConaughey s holou hlavou téměř k nepoznání. S vousy a perfektní figurou. Snad ty svaly měl z posilovny a ne ze steroidů. Jako lovec draků ovšem kromobyčejně ohrožený druh. S poctivě špinavýma rukama a slzami v očích. Jen ten dabing nic moc. Jestliže lidstvo bojuje s nějakými příšerami je jasné jak to musí dopadnout. Zdejší hra světel, tmy, výbuchů a ohně místy skutečně strhující. Byť bohužel s klasickým nešvarem posledních let – hudba je tak hlučná, že často není rozumět, co si protagonisté říkají. Hrad efektní, panelák by tak neobstál. Navíc hrad pochopitelně fotogeničtější a malebnější, stejně jako ruiny města a siluety draků na nebi. Konec pak natahovaný a jednotvárný, tunely, oheň a nějaká ta nešikovnost, aby to bylo delší. A v době superzbraní nakonec nejúčinnější obyčejná kuše. „On věděl, že to dokáže. A měl pravdu.“ Konec symbolicky v modré a zelené, nebe a tráva. „Na evoluci!“

Wellesova rozhlasová adaptace románu mohla původně vzbudit hrůzu, ale tahle filmová spíš úsměv. Ve vlně všech sci-fi filmů posledních let ničím nevybočuje. Cruise v mých očích není nijak charismatickou hvězdou a tenhle flák prostě neutáhl. Pokud je někdo opravdu skvělý, je to malá Dakota Fanning. Úžasná talentovaná dívenka, který to možná jednou všem pěkně natře. Už teď je její filmografie úctyhodná. Monstra byla spíš směšná, na těch dlouhých vratkých nohou. „ty stromy jsou divný.“ A nejen stromy. Místo na lodi nakonec také nebylo takovou výhrou, jak se původně zdálo. Tim Robbins, který se mi jen těsně nevejde do topky, to nevytrhne. Byť je s přibývajícími léty stále sexy, a dobře nadabovaný. Má také krásnou bradu, to mne u mužů láká. A perfektní sestřih, ale ten má v podstatě léta. „Tohle není vyrovnaná válka, to je jako když zašlápnete červa. Tohle je likvidace.“ „Budeme s nimi bojovat. Musí mít nějakou slabost.“ Nakonec hnacím motorem právě Robbins. Co se vyvedlo byl zvuk. Zneklidňující, místy monotónní až k zbláznění, rachot, kvílení, šum tlukot. A ještě více znepokojující je pak ticho. Ale chapadlo? Ze všeho nejvíc mi připomínalo anakondu s okem a kdoví čím na hlavě. Dost hloupou anakondu. Cruise Robbinsonovi nesahá po kolena, ani po kotníky. Cruise je libový hezoun a Robbins pan herec. Jeho oči vyjadřují emoce, děs, zoufalství, naděli. A smutek, sametový neskutečný smutek. Jemu stačí se dívat, pohlédnout, prohlédnout. On ví a vidí, a zdá se že i chápe. Když mne film opravdu bere, čekám na reklamu, abych si odskočila. Nevzdálím se ani na vteřinu. Tady jsem si šla klidně během děje nalít vínko a vůbec jsem neměla strach, že o něco přijdu. Taky že jsem nepřišla. A když nezdárný synek řekl „tati“, jedno oko nezůstalo suché. Že by Spielberg ztrácel dech? A John Williams už dávno není originální. Jo, musím si to půjčit v knihovně a přečíst.

Klidná hudba, poetické záběry na vodu, dům, okolí. Stejně jako rodinné ráno. Vítr jako by předznamenával věci příští. Neklid a chaos. Nejen do života pohledné Diane Lane. Kdo by odolal šarmantnímu Francouzi se zálibou v knihách? Který dokonce ví, co kde v nich je. Zasnít se u mytí nádobí je podezřelé. „Neexistují žádné chyby, buď něco děláš, nebo ne.“ Dvojrole manželky a milenky není pro každého. Ani sex s oběma v jednom dni. Když nejsme zběhlí ve lhaní, je to malér. Muž se prostě dovtípí. Smutné oči Richarda Gera ještě pořád zabírají. Trojúhelník se uzavírá, každý zná každého. Ne každý to unese. A to nešťastné těžítko je tak po ruce. Gere hrát umí a jeho etuda po vraždě je dokonalá, propracovaná, prožitá, strhující, a po vzkazu na záznamníku frustrovaná. Beneš je s ním hlasově srostlý a na jeho výkonu je to poznat. Pro zajímavost, sólo na piáno složil sám Gere a také je svým filmovým synem hrál. Mimochodem, ten kluk byl skvěle vybraný, obyčejný, ušatý, ne moc pěkný, žádné typické vymydlené americké filmové dítě. Je jen na divákovi, aby si domyslel, zda z auta před policejní stanicí Gere vystoupí.

Začátek tajemný a záhadný. Proč divné parte dožene ženu k sebevraždě? Navíc parte někoho kdo žije a navíc je jejím manželem? Na vyřešení si musíte počkat dva díly, a jsou to dva díly místy k uzoufání nudné, místy snadno čitelné a místy až směšné. Poslední vůle jsou od toho, aby se plnily a tajemnství od toho, aby vyplouvala na povrch. Tady se tak činí pomalým tempem, které jako by dělalo z diváka nesvéprávného jedince v kombinaci s nechápavým omezencem. Autoři příběh neudrželi v rozjeté formě, překombinovali jej a rozplizli do jednoho klišé za druhým. I když viník přece jen malinko překvapivý.

Jedna z klasických detektivek, kterým škodí neustálé inflační omílání rok co rok. Příběh dnes banálně jednoduchý, úsměvný z pohledu dnešních zločinů (i když falšování léků nic veselého není). Stojí za to se na ně ale podívat kvůli hereckým výkonům. Karel Höger, herec s jedním z nejkrásnějších mluvených projevů u nás. Herec kultivovaného zjevu i hlasu, elegán. Nový v netypické roli hoteliéra. Miloš Nedbal hned s několika druhy paruk a kabaretními čísly. Ale zejména mladičtí adepti herectví. Jan tříska, Josef Abrhám a zejména má milovaná Libuše Geprtová. To je koncert, který si ani po – těžko už spočítám kolikátém - shlédnutí nemohu odpustit. Čímž vlastně popírám sama sebe a inflaci promítání. No co, příště se mrknu zase, byť mi ta písnička leze děsně na nervy.

Pohádka, nebo spíš kouzelný příběh, mi fantasticky zpříjemnila sobotní pracovní dopoledne. (Když musím čekat na volební výsledky.) Fakt, většinou není v sobotu na co se dopoledne dívat, ale tohle bylo nad očekávání příjemné. Zpočátku jen jako kulisa, pak mne ale příběh vtáhnul a skvěle jsem si to s dvojčaty, fakítrem a mírně ujetou maminkou užila. A i když jsou závěrečné titulky s přebrepty mírně omšelým klišé, byly vtipné a pobavily stejně, jako příběh sám.

„Jde o konflikt mezi naší potřebou pořádku a touhou po tom, aby se stalo něco nepředvídaného,“ říká hlavní hrdinka hned na začátku. Nevystihuje to stav většiny žen určitého věku? Mimochodem, moderátor vedl hovor opravdu příšerně, s tím –ee, -hm –hm a tak podobně. Severské filmy mají své kouzlo, jiný pohled, jinou kameru. Jako by se lidé dívali na svět jinýma očima. Jako by měli více klidu a paradoxně (navzdory Trierovi a Bergmanovi) i více vnitřní rovnováhy. Sařin ultra byt byl skutečně studený, chladný až ledový, neosobní. Jako galerie, ne domov. Br, tam musela být zima i při 28 stupních. Vše je seversky tlumené, i barvy oblečení. Exmanželé s vinou za smrt dítěte – „taky jsi k těm schodům mohl přimalovat zábradlí“. „Pohřbil jsi jej na místě, kde se nedá plakat.“ Když estetika a linie vítězí nad přirozeností. Exmanžel vůbec nesnesitelný pedant a ještě se vám zastřelí v domě. A měl nejen bývalou a současnou manželku, ale navíc i mladinkou milenku. Co vzejde ze setkání tří žen, z nichž každá jej viděla vlastníma očima? Kromě toho, že společně drhnou jeho krev z podlahy. Blondýna, zrzka, bruneta, klasika. Nájemník, který příhodně vlastní orchestr, svatební i pohřební. V šerém sklepě plném vyřazených věcí ryčná svižná srbská muzika jako zjevení z jiné planety. Každý se se svým smutkem vypořádává jinak, po svém. Tancem, pláčem, sexem, křikem. Peter vyplouvá na povrch, „chamtivec a minimalista“. Hrál si sám před sebou na schovávanou, to je výstižné. „Věříte v Boha?“ „Nevím. Ale jestli neexistuje, musíme si to vymyslet.“ „Proč?“ „Jako ochranu.“ Pohřeb v elegantní severské šedi a konečně i slzy u synova hrobu. Jadranská hudba dala pochmurnosti děje jinou dimenzi, otupila hroty, rozcitlivěla. Proteplila, zlidštila. A co se dělo dál je na představě každého z nás.