jatamansi

Při vší úctě ke všem tvůrcům, Steinbecka je vždy lépe číst než na něj koukat. Filmový jazyk je na ten jeho prostě krátký. Vtěsnat 615 stránek (v mém vydání) do dvou hodin je prostě nemožné. Cainovsko-abelovský příběh je notoricky znám a Steinbeck jej mistrně převedl do soupeření dvou bratrů o otce, jeho přízeň, o dívku, o úspěch, bohatství. Dobro a zlo není jednoznačné je mnohotvárné, vrstevnaté, loupe se jako slupky cibule, jako lístečky ze srdíčka artyčoku. Dean je skvělý mladý bouřlivák a rozervanec Caleb a Aron zůstává herecky v jeho stínu. Navíc Dlouhý mu vtiskl barvitý hlas, rozvětvený, sedící v několika rovinách, zádumčivý i rozčilený,zoufalý i plný naděje, zoufající i doufající. Otec Adam. Ale zcela chybí historie rodiny, příběh jeho bratra, tajemství manželky. Celý román se smrskl do salátu a fazolí. Jen to otcovo nepochopení a rivalita bratrů zůstala. I příběh matky Cathy či chcete-li Kate je jen epizodní, vytratila se její zrůdnost i sladkost, minulost. Chybí i Faye, stará přívětivá bordelmamá. Kazan z časových důvodů vynechal z románu příběh farmářské rodiny Hamiltonů a tudíž zmizel i humor, vtip a nadsázka Sama, jeho ženy a jejich pěti dětí, které odlehčovaly rodinnou tragedii Trasků. Stejně jako chybí postava má nejmilejší, čínský sluha Lee měnící se v nejlepšího přítele, kouzelná mluva a pochopení. Jeho studium hebrejštiny a „ty můžeš“ místo „ty musíš“. I když to na závěr zaznělo, byť z jiných úst. „Člověk si může vybrat.“ Film je strhující, skvěle natočený, ale v tomto případě platí, že jednoznačně lepší je číst.

Večerní zprávy, poděkování Callahanovi a rázem je na tajemném seznamu další oběť. K tomu třetí rozmlácené auto za měsíc, to každý šéf fakt nevydýchá. I v USA mají daňové poplatníky. Harry – to jsou filmy, které mají jakž takž děj, scénář si drží určité téma a věci by tak klidně mohly být. Pokud ještě v netypické netradiční roli oblíbený Liam Neeson, režisér a vykradač Exorcisty, je to jako bonus. Neeson si role pečlivě vybírá, není jen Schindler, ale také Rob Roy, Kinsey a nemohu zapomenout na Misii či Gangy New Yorku. I když ten copánek i v reálu nosil jaksi dlouho… Zde ovšem mladý a s jemnou broskvovou neposkvrněnou pletí. K věci – „osobnosti vždycky kapou po třech“. Pro mne Liam jasně zastiňuje Clinta. Drogy nemohou chybět, zbraně nezbytnou nutností, náhoda vítaným zpestřením. Etika jak kdy a jak u koho. Atraktivní filmové prostředí snese větší nadsázku, nápady a humor než ta běžná. Snad poprvé tady zazní Warholových „15 minut slávy“. Zločinci pálí dávky ze samopalů a Harry natáhne ruku a jednoho po druhém odbouchne. Film se točí dál a po herci a účetním přijde na řadu filmová kritička. Výbuch auta – jasně, Amíci to nemohou vynechat, víc to bouchá snad jen v Kobře 11. Jogguje se stále stejně, ale brusle na čtyřech kolečkách už dnes skoro nikdo nezná. Stejně jako stoly bez monitorů, jen poctivá ruční práce a dopisy psané na stroji. Honička s řízeným autíčkem pověstná, stejně jako ulice ve Frisku. Nakonec funguje klasická vějička a do hry se vloží Harry, jak jinak. S harpunou.

Titanikovský syžet, vypráví stará přeživší dáma. Jen ten příběh je poněkud tragičtější. Když si 22letou Trudi v roce 1942 vybral vůdce za sekretářku, zdaleka nemohla tušit, čeho všeho bude svědkem. V roce 1945, kdy vůdce slaví 56. narozeniny, je Berlín pod dělostřeleckou palbou a poslední dny a hodiny jsou děsivou katarzí konce války a hlavních německých postav. Hitler, Himler, Goebels, ten mrtvolně bledý, asketický, kulhající. Skvělé herecké typy, i můj oblíbenec Speer (ne jako nacista, ale jako umělec a architekt vizionář, inspirovaný antikou!). „Speere, co myslíte?“ „Měl byste stát na jevišti až do opony!“ Velkolepě řečeno. „Pokud bude prohraná válka, je celkem jedno, že národ nepřežije.“ „Pokud jste si nevšimli, ti dobří už padli.“ Braunová má na večírku šaty, ve kterých by se s úspěchem dalo jít do společnosti i dnes. Dobře natočené, bez zbytečného patosu. Věcně, s nadhledem, jaksi mimochodem, syrově a pravděpodobně. Tlumené barvy, červeně jen podklad pod svastikou, řády, lampasy a výložky, minimaxy, kostkovaná podlaha. Červený kříž a červená krev. Ganz jako psychopatický, nemocný Hitler. Ta padající patka – víc rozesměje nebo vyděsí? Gesta, mimika, rozčilení. Štěpničkův – Goebelsův - hlas studený, fanatický, úsečný. Sedí na 100%. A jeho děti zpívající Hitlerovi, mírně falešně, mírně mimo intonaci, děsivější než ta kanonáda nahoře. Madam Goebelsová mimořádně loajální a oddaná. „Lidskost je jen výmluva pro slabochy,“ i pár hodin před koncem života je Hitler neochvějný. Odjistit pod stolem s rodinnou večeří chce velikou dávku odvahy – nebo zoufalství? Kapitulace není možná a každý píše na polední chvíli závěť, Hitler se stihne i oženit s Evou Braunovou. Čekání, než odejde ze světa, Trudi dramaticky prožívá. A bohudíky nevidí tu následnou likvidaci těl. Poslední záchvěvy třetí říše nejvíc symbolizují záchvěvy těl Goebelsových dětí, železná vůle jejich matky. Pak už jen výstřely a padající těla. Výborné titulky s fotkami a osudy hlavních postav tragedie, fakty o přeživších. A poslední slova Trudi o Sofii Scholl.

Romantický vláček, jednokolejka, nevěsta pravda poněkud jetá a obstarožní. Není se co divit, že ženich vezme roha. Střílející dceruška Patience dost divoká. „Popadl jsem špatnej kufr.“ Ze života, dodnes. Městečko živé a hlučné i v jednu ráno. Noční odstřel – to tam fakt nikoho nenapadlo směny prohodit (Byl by to dobrý dialog…). Doktor Schulz, lidé i osli pod jednou střechou – někdy je to skoro jedno. Magická 23, skoro jsme Ztraceni. Obdivuhodně přesná replika:“Nechci pracovat. Ničí mne to.“ Skopal skvěle dabuje, rázně, jasně, přímočaře. Stejně jako Vlasta Peterková, tu bych chtěla slyšet častěji. Zblbnout ženské ale Garner umí, stejně jako si splést ukazováček. Je to vtipné, má to spád. Něco jako komedie plná omylů. Slečna Abigail rozkošná, v hodnocení přítele (Harry Morgan) – „na střeše může být sníh, ale uvnitř plane oheň“. Zlato je ostatně na prvním místě. Dva muži a jen jedna štola. Ta prokletá ruleta. Pak pozdě bycha honit a tlouct hlavou do sloupů. Pravá rvačka v salonu i s ryčnou muzikou. A těch rozbitých židlí. „Kéž bys měl radši tuberu místo toho přiblblýho tetování.“ Zase vláček, zase romantika, a Swifty Morgan, tentokrát už pravý. Nefalšovaný, nekompromisní, 100%. Úžasné cedule, WAGON REPAIRES * HUNTING SUPPLIES * MINNING, SUPLIES, DYNAMITES * WOOD, OUT LUMBER, STOVE PIPES. „Je to můj osel!“ „Vůl taky.“ „Vždycky jsem říkal, že ten nevěstinec je zlatej důl.“ Nakonec i ta 23 vyšla. A speciálně pro fanoušky Jack Elam na konci:“Já? Ze mě se stane hvězda italskejch westernů.

Stabilní zvyky porušeny a něco není v pořádku. Pes není venku a ve vaně je mrtvola. K tomu vlezlá – řekněme raději všímavá – sousedka. V rámečku chybí fotky. Dlouhý jako celkem civilní a pravděpodobný vyšetřovatel. Jen nevím, jsou-li dnešní policisté tak ohleduplní a se zájmem o pozůstalé. Snad jen to neustálé kolísaní mezi z černobílé na barevnou a naopak si autoři mohli odpustit. Klíčem asi bude příliš rychle vyzvednutý rotvajler z útulku. Nešvar nejen českých filmů – hudba je místy tak hlasitá, že přes ni není dobře rozumět slovům. Stejně tak příliš řvavá a dramatická a ve vypjatých situacích příliš dlouhá. Jungmanová je vážně dobrá, předvádí škálu přesvědčivých výkonů v různých převlecích. Jako uťáplá těhule je bezchybná, stejně jako sexy vamp v červeném. Paruky jí vyloženě sluší. Nebýt kamaráda a ctitele Petry Jungmanové, asi bych se na to nedívala, prostě by mi to v programu uniklo. Neb český film obecně a inscenace ČT nepatří právě k mým oblíbeným. Potažmo Vladimír Dlouhý. Musím uznat, že zde jak on, tak jeho životní partnerka podali soustředěný, přirozený, civilní výkon. Pravděpodobný, žádné přehnané herectví nováckého, nedej bože primáckého typu. V epizodní roličce charismatický Jiří Dvořák. Prachař špatný nebyl, ale za tandemem Dlouhý – Jungmanová přece jen zaostával. Scénář nosný, celkem pravděpodobný (i když Kopytem sem, kopytem tam už tady bylo). Dialogy uvolněné a plynoucí, střídmé a věcné. Apointa jako třešnička na dortu.

Vtipných a svižných devět minut na ne právě veselé téma. Pohotový autor, dobrý střih, skvěle použitá hudba. Umění zkratky na druhou.

Gogolova hříčka v mistrném podání ikon českého divadla a potažmo i filmu. Co jméno, to skvost. Škoda, že na kopii tak zahlodal zub času a škoda studiového zpracování, hře by víc slušel salon nějakého zámečku, alespoň trochu panský dům. Zahlodal i na hercích, ale je úžasné si je připomenout o čtyřicet let mladší. Nezaměnitelný Jan Tříska se sametovým hlasem, sekernická dohazovačka Jiřinka Šejbalová. Časem nedoceněný Bořivoj Navrátil, ještě s čupřinou. Mladá baculatá Jiřinka Bohdalová s udiveným a místy až vyděšeným pohledem. Všichni s krásnou češtinou. Nápadníci si pletou jeden druhého s otcem, kontrolují majetek. Jmenují se - považte - Čubkin. Obstarožní chlípník Pešek, strhující. Jiný pije. Dvorní rada 0zase nekňuba. Jeden se předvádí před druhým a hlavně před ubohou nevěstinkou. Posléze ji haní před ostatními. Rozehrávají se hry charakterů, slovní hříčky. Tříska si intriky nepokrytě užívá. I když podle jeho představ to nakonec nedopadne…

Už první záběry dávají tušit červenou knihovnu, velký slaďák, vekou lásku. Na váhy přihozena nemocná teta, pohledný umělec, vdovec s malým synkem. Nerozhodnost a smysl pro povinnost. Po deseti minutách je jasné, jak to musí dopadnout. Vývoj dá za pravdu. Nesedět v práci, škoda času.

Nenáročná teenagerovská komedie. Mírně pobaví, neurazí. Nic z ní v hlavě neutkví a po shlédnutí vyprchá z hlavy jako bublinky z minerálky. (Nemohu napsat ze šampaňského, to už by musela být jiná kategorie.) Keaton navíc moc prezidentsky nevypadal, obzvláště s rukama v kapsách. Forest Whitaker naštěstí ty nejlepší role odehrál v úplně jiných filmech.

Kdo čte mé komentáře ví, že pro Antonii Nedošínskou mám letitou slabost a i slaboduché filmy s ní (což není tento!) mají vždy o * víc, než kdybych byla kritická. Když se k ní přidá „jinoch sotva pětašedesátiletý“ Theodor Pištěk, je o zábavu postaráno. Jen tu pubertu měli všichni nějak později než dnes. Přece jen šlo o vysokoškoláky. Takový privát by ovšem bral leckterý student dodnes. V rolích studentů skvěle zvolené typy, od šprtů přes flamendry až po vědce, povaleče a flinky, suchopárné slečny a diblíka. „Že by tady u nás někdo propad, to se ještě nestalo.“ Milující, laskavá, chápavá, to je mamuša Antonie Nedošínské, bojující a peroucí se za své studenty jako kvočna za ochmýřená kuřata. A když se studenti skládají na kamaráda, vždycky zatlačuji slzu do oka. Což se mi, nutno přiznat, stane do konce ještě několikrát. A pak mávám spolu s mamušou a Čeňkem odjíždějícím studentům.