Já, spravedlnost

"El bizardos de la Brynychos". Zdeněk Brynych je zvláštní režisér a já ty jeho některé filmy prostě nechápu. Tohle je jeden z nich. Nepopsatelná záležitost, nepopsatelné herecké výkony, zblízka snímané obličeje, tenhle film pochopim snad až napodesátý, takže na konečné hodnocení ještě pár let počkejte. (20.10.2010)

Je anebo není jedno, kdo vykoná spravedlnost? A co je vlastně spravedlnost? Takové a podobné otázky film před diváka staví a ihned polopaticky zodpovídá. Škoda přeškoda, že snímek nepřesáhne rozměry dobově podmíněné propagandistické televizní inscenace. Téma by stálo za kvalitnější zpracování. (01.03.2011)

"Pro Hitlera je jedna smrt málo! Musí umírat stokrát." Tak zní imperativ organizace, která pod vedením vůdcova bývalého spolupracovníka po válce Hitlera ukrývá a ve jménu "spravedlnosti" smývá vlastní spoluvinu na válečných zločinech sadistickou mystifikací. Führer, udržovaný v domnění, že válka pokračuje, má poznat nejtemnější zákoutí strachu. Ocitá se pod gilotinou, aby byl v posledních vteřinách dočasně "zachráněn" a zas a znovu prožíval totéž. K takové kratochvíli je potřeba mít Hitlera živého, což dostává na starost dvojník jeho lékaře MUDr. Heřman (Karel Höger). Důvod, proč ten film není tak slavný, jak by být měl, je asi v odlišném přístupu scénáristy a režiséra k předloze. Román Miroslava Hanuše jsem sice nečetl, ale je zřejmé, že Miloš Macourek napsal scénář jako dobrodružný sci-fi thriller, kdežto Zbyněk Brynych ho natočil svým osvědčeným "neučesaným" způsobem, jako dejme tomu Transport z ráje. Já, spravelnost je mimořádný film, ale myslím, že by stál za remake. Takový, který by nesmírně atraktivnímu příběhu dal odpovídající formu. 80% (10.03.2008)

Přespříliš vykonstruovaný, až příliš akademický film Zbyňka Brynycha, který by se dal označit za specialistu na dramata odehrávající se v období druhé světové války, Já, spravedlnost patří ovšem k těm méně povedeným, a to především tou přespříliš patrnou snahou tvůrců vystavět hluboké dílo v idejích demokratického humanismu - ve snaze dotknout se čehosi čapkovského je celý film zaklet v jakési schematické ustrnulosti. Po vzoru doktora Galéna tu tak máme doktora Hermana a taky fakt, že hlavním hrdinou je zrovna lékař, apriorní nositel humánních ideálů, což už začíná být trochu klišé, dokonce je zachována dramatická osa lékař - diktátor (Maršál alias tedy Adolf Hitler) jako v Čapkově Bílé nemoci. Do toho zapadá i tak nějak očekávaný Karel Höger, byť jeho hereckému mistrovství neleze asi nic vytknout, přesto ničím nevyčnívá z chladné dobové nálady té jakoby televizní inscenace. Celý ten etický problém je sám o sobě zajímavý, vezmeme-li však v potaz formální stránku filmu, výsledný dojem je velmi rozporuplný. Stranou pak raději nechávám fakt, jak se morální imperativy filmu snoubí s angažovaností pana režiséra v době normalizace a některými jeho filmy z tohoto období... (15.09.2012)

I velká doba má slabší chvíle. Protikladné reakce, které tento film vyvolává u spolukomentátorů, naznačují jeho zřejmou rozporuplnost. Snahu demonstrovat obecně platný mravní princip - dostatečné potrestání zločinů, které se vzpírají rozsahem i dosahem obvyklému vnímáni a vymezování zločinu - zpochybňuje způsob provedení i pozadí, které ho charakterizuje. Nestačí na to ani hrůznost Hitlerových choromyslných etnocid. To je poselství nadčasového Brynychova a Hanušova příběhu. Směšování morálky, práva a etiky vždy vede k třaskavinovým důsledkům. Zejména k naprostým zhroucením hodnotových orientací, vytvoření doslova etického vakua. Hitler je souzen a odsuzován opět nacisty, stejně blouznivými, srovnatelně bláznivými i brutálními, snad o něco velmi málo více soudnými. V této rovině je český původní thriller nadčasový a jeho myšlenkový přesah zůstává stále aktuálním. (23.09.2007)