Panika v Needle Parku

Bezútěšné, hnusné a depresivní feťácké drama (krimi to není ani omylem, romantický už vůbec ne). Subjektivně se mi to nelíbilo, protože nesnáším fetky a koukat se na ně skoro dvě hodiny jak se potácí od ničeho k ničemu mě teda opravdu nebaví. Empatie na nule a emočně mě to naprosto minulo, maximálně smutná scéna s pejskem. Objektivně se nedá moc vytknout - Pacino ve své první hlavní roli je naprosto fantastický, stejně jako neznámá Kitty Winn. Oba, stejně jako většina vedlejších postav jsou autentičtí - euforie po dávce, absťák, třes hlavy, pofrkování, nepřítomný pohled, ztrácení se před očima, plané sny, podrazy a kurvení se za trochu dávky. Filmařsky tak reálné jako sledování feťáků u brněnského Tesca a nádraží a přesně proto se mi to pranic nelíbilo, proč fandit feťákům kteří se ani nepokusí se z toho nějak dostat? (22.12.2022)

Al Pacino je ten nejkrásnější feťák, jakého jsem kdy viděla:) Jak už tu někdo psal, ani feťák by to nedokázal zahrát lépe. Aneb zde, v Panice v Needle Parku, započal svou cestu jeden z nejgeniálnějších herců filmové historie. Kitty Winn je sympatická, i když v některých scénách bych jí nejradši vlepila. Krásná scéna na ulici, když jí Al vezme hlavu do dlaní, podívá se jí do očí a zeptá se, kdy si vzala poprvé. (21.01.2012)

Síla tohoto, místy až nepříjemně naturalistického dramatu s autentickými záběry na vpichování drog, spočívá mj. právě ve velice seriózním uchopení tématu bez příkras, nadhledu, zároveň bez přímého moralizování a také bez tvůrčí snahy natočit na drogové téma cokoliv divácky populárního. Vynikající civilní výkony Al Pacina a Kitty Winnové nám umožňují nahlédnout do hloubky duše obou hlavních postav, jejichž vztah zároveň odkrývá až nezvykle temnou stránku lásky, která dokáže někdy z jednoho člověka na druhého pronášet i to nejhorší... Velmi citlivě natočeno, realistickým objektivem zachytávající tehdejší dobu v americkém velkoměstě, k tomu občas vyprávěno s malou symbolikou, třeba ve dvou scénách se štěňátkem, které po temných časech představuje chvíli (žel jen opravdu chvíli) malou a lehce ztratitelnou naději. Tohle byla po dlouhé době moje třetí zkušenost s režisérem Jerrym Schatzbergem, jehož „nezávislý“ styl komorních lidských příběhů mi opět hodně sedl, a nemohu si pomoct, opět mě bývalý pan fotograf Schatzberg svým filmem nadchl a emociálně zcela vyčerpal... 90% (09.04.2021)

Patrně jsem poněkud zpanikařila, když jsem myslela, že je nezbytně nutné toto feťácké drama vidět... možná sedět v kině sedmdesátých let, vyjdu s popelavou tváří, ale tady, teď a po bezpočtu romantických sond do stojatých smažkovských vod, jsem daleka zděšení. Spíš než cokoli jiného mě pobavilo, co se fetka Bobby naběhá a nashání - jako nějaká viktoriánská hospodyňka :-) a taky se mi líbily skřípavé zvuky New Yorku, žádné vztahové překvapení se však nekonalo - když se jeden veze, druhý nemůže jít pěšky, leda opačným směrem... zkrátka, nastavené zrcadlo časem osleplo a tuto skutečnost nemůže zvrátit ani Al Pacino, i přesto, že mu v očích ještě nesídlila ta nadherecká namachrovanost. (28.07.2014)

Přeci jen jsem čekal víc. Možná trochu více emocí, trochu víc špíny, trochu víc dramatu. Al Pacino, ač zahrál opět samozřejmě na výbornou, je zde téměř nepřetržitě hladce oholen a jako feťák moc nevypadá. Což mi přijde u člověka na heroinu, který se živí tak jako on v tomto filmu, trochu zvláštní. Čekal bych nějaké mrtvoly, předávkování, přinejmenším opravdové absťáky, protože takhle vypadá závislost na heroinu jako takový menší problém, se kterým se dá celkem normálně fungovat... Což je samozřejmě úplně mimózní představa. (28.06.2015)