Le Mépris
Il disprezzo
Pohŕdanie
Contempt
Contempt
Contempt
Režie:
Jean-Luc GodardScénář:
Jean-Luc GodardKamera:
Raoul CoutardHrají:
Brigitte Bardot, Michel Piccoli, Jack Palance, Giorgia Moll, Fritz Lang, Jean-Luc Godard, Raoul Coutard, Linda VerasObsahy(1)
Jen mimořádně nesáhl Godard ve filmu Pohrdání po vlastní látce a natočil adaptaci stejnojmenného románu italského spisovatele Alberta Moravii. Děj je poměrně jednoduchý: francouzský spisovatel a scénárista Paul Javal pracuje na zakázce pro velké italské studio. Uprostřed práce začne pochybovat, zda se nezaprodal, nezpronevěřil svým uměleckým ambicím a ideálům, které s ním do jisté míry sdílí i jeho žena. Ta začne svým manželem postupně pohrdat. Každá z postav, ať je to spisovatel (Michel Piccoli), režisér (ztvárněný legendou němého filmu Fritzem Langem), producent (americký herec Jack Palance), či symbol krásy a zároveň zbožňovaná ikona (Brigitte Bardotová) reprezentují filmový svět a filmové umění z mnoha hledisek, úhlů pohledů jako zamyšlení nejen nad filmovým průmyslem jako takovým, ale také nad postavením scenáristy a režiséra, jejich vnitřního světa, emocí a příběhů, které vytvářejí a do jisté míry i žijí... Godard se navrací k archetypům umění – antice, v zemi, kde vznikla, k Vergiliovi a Homérovi, tuto „filmovou antiku“ zde reprezentuje Fritz Lang, jenž hraje sám sebe. Režisér, stejně jako spisovatel, musí vzdorovat síle peněz, což mnohdy znamená nahlédnout do nitra sebe sama. (Česká televize)
(více)Recenze (150)
Filozofický film o končiacej láske ako v príbehu Odysea a Penelopy, čo je film, ktorého natáčanie sledujeme. Celé filozofovanie našťastie skrášľuje nahý zadok, nohy a chrbát Brigitte Bardot, ktorý sa objavuje nielen sporadicky, ale dosť často a filmová postava Kamily si to všetko rada nechá obdivovať a vychvaľovať. Postavy sa rozplývajú v dlhých nikam nevedúcich dialógoch, hlavne v novom byte, všetko je plné symboliky, ale u mňa to veľmi nefunguje. Žiarlivosť v manželovi sa jej napriek všetkej snahe vyvolať nepodarí a tak je koniec tragický, napriek prítomnosti pištole, celkom iným spôsobom, ako by som očakával. (11.8.2013) –––– Na druhýkrát som v tej francúzskej novej vlne videl aj niečo viac ako hádky vzájomne si odcudzených manželov. Pre plné pochopenie ale asi budem musieť ešte trochu dospieť. (22.4.2018) ()
....a ve vedlejší roli ikonická Casa Malaparte! ()
Film mě velmi přijemně překvapil. Uchytil mě už samotnými originálními úvodními titulky, převedl přes odyseovské/á stylizace/dobrodružství a vyplivl až na samotném tragickém konci před Ithakou. ()
Godardovec už asi nebudu. ()
Oficiální text distributora psal nejspíš člověk, který se vyzná ve filmu asi jako můj praprapraprapraděd, který zemřel v roce 1885. Paul totiž není ani tak filmař, jako spíš spisovatel. Klesající respekt své dosud milující ženy neztrácí ani tak se stoupající kariérou a s úrovní filmů, ke kterým píše scénáře. Je to spíše tím, jak málo projevuje svobodnou vůli a tím, s jakými lidmi na filmu spolupracuje (těch důvodů by se našlo víc). Hudba byla příliš sentimentální, stejně jako Godard, jemuž vzkazuji: Nebuď tak sentimentální, každou vteřinu někdo vybouchne. V průběhu filmu se Godard taky dost opakuje. Největším kladem tak je Fritz Lang, se kterým muselo být hodně obohacující spolupracovat. ()
04. 03. 2012 (67.); BB není B. Bardot, ale B. Brecht ()
Mizerné hledání paralely k Odysey, plytký a nezajímavý děj, který se naštěstí vměstnal pod dvě hodiny vs líbivý hudební doprovod a hlavně BB, která v každé druhé scéně ukazuje zadeček. Vím, že na tohle mě ani Brigitte podruhé nenaláká. ()
Godardova kamera zabírá diváka na začátku a konci. Je to Váš život. Nebo by alespoň mohl být - pojednává totiž o životních momentech, kdy třeba i jednou větou něco pokazíte a nemusíte už dostat druhou šanci. G. skvěle zachytil odcizení ve vztahu postav B.Bardot a M.Piccoliho od úžasné intimní scény (líbil se mi "střih" pomocí změn světel) přes lhaní z milosti, ke vzájemné nechuti až po definitivní rozloučení. To vše okořenilo prostředí filmu, ona divadelnost, linie příběhu Odysseai a nahatá hlavní protagonistka. 9/10. ()
Oslnivá BB. Zajímavá architektura. Povedená hudba. To je jediné pozitivní, co o tom filmu můžu říct. Jinak nuda, nuda, nuda. Dlouhé předlouhé záběry, nesmyslný střih, podivné dialogy. ()
Neskutečně filmařsky vystavěný film o jednom manželství a natáčení filmu Odyssea. Opravdová nádhera. ()
Kdyby to nebyl tzv. artový film, tak bych řekl – jalový scénář, podle kterého hlavní postavy (ne, lidé, ale postavy) buď mlčí, nebo naopak hluboce plkají, jejich chování je poněkud podivné (čemuž se nelze divit), o ději se nedá mluvit, ale on to je artový film :-) p.s. body hlavně za krásnou hudbu a možnost podívat se do Malaparteovy vily na Capri. ()
Jednoduchý příběh hrající si na něco více, spoléhá hlavně na krásnou a odhalenou Bardot. Potěšila mě účast Langa. ()
Kniha i film jsou nudné nastejno. Z jalového námětu se režisérovi nepodařilo dostat aspoň o něco méně jalovější film. Veškerá dramatičnost tu vyjde naprázdno. Tvůrci se to patrně snažili zachránit dost dramatickou hudbou, nebo opalující se Bardot, ale byl to záchranný kruh, ne člun. Nekonečné rozhovory typu...máš mě ráda? - ne, nemám tě ráda. - tak mi řekni, proč mě nemáš ráda. - neřeknu, jelikož tě nemám ráda...mě opravdu nezaujaly. Mlít o lásce je deset tisíckrát horší než jednu špatnou lásku prožívat...bez keců. ()
S Godardem to mám jednou tak a podruhé onak. Je ale pravdou, že filmy z jeho raného období 60. let mě vždy bavili. A nejinak je tomu i u Pohrdání. Godard tradičně používá dlouhé záběry bez střihu, řadu symbolů, komorní prostředí, dlouhé dialogy v jedné lokaci (dialog v bytě trvá 34 minut). Toto vztahové drama mezi krásnou a pohrdavou Bardot a pohrdaným Piccolim jsem si skutečně užil. ()
Už kniha jakoby pracovala s filmovou verzí - nejen, že jsou postavy filmaři, ale i kniha je psána způsobem, který umožňuje celkem snadno ji jednoduše převést. Godard ale činí mnohem více. Předlohu přepracoval a doplnil originálně, vkusně a v naprostém souladu s jejím celkovým laděním a duchem. Knihu i film mohu velmi doporučit, ovšem pouze v tomto pořadí. Sám si nejsem jist, kolik bych z filmu měl, kdybych knihu neznal. Velmi totiž záleží na schopnosti diváka vcítit se do postav, jejichž dialogy vlastně tak moc neodhalí. Díky knize jsem mohl nahlédnout do Paulova nitra a takřka zcela se s ním a jeho osudem ztotožnit. Jak jsem naznačil, u filmu mi tento vztah zůstal dostal trochu jiný pohled. Jediná škoda je, že ve filmu chybí velmi důležitá závěrečná scéna, která celou knihu posunula na ještě vyšší level a přímo si říkala o zfilmování. Pak by možná i slza zkanula. ()
Sexbomba šedesátých let BB (s holou prdelkou) a zaprodaný scénárista ráno milující se, v odpoledni láska ta tam odlétlá. Režisér resignující na své ideály a jak jinak prachatý ne-kulturní producent. Zabaleno do prosluněného milionářského Capri s milionářskou vilou na skalisku trčící, nebyli pro mne tím pravým ořechovým (i když Capri je krásný ostrov protkaný tajů plnými jeskyněmi a legendami). Nejsympatičtější postava Fritz Lang (představitel režiséra) mi silně připomínal Oldřicha Nového a zasloužil se o 5 čísel navíc...40 % ()
Film, který ve mě dlouho rezonoval, ale co mě dostalo snad ještě víc byla hudba.. pro mě nejkrásnější hudební podkres "Theme De Camille" se objevil ještě ve filmu Casino a tato melodie zněla i během retrospektivní výstavy k 75. výročí Brigitte Bardot v Paříži.. ()
Není to asi plnohodnotných pět hvězdiček, ale dávám je možná trochu z nostalgie a hlavně taky proto, že jsem kdysi sám pociťoval pohrdání od dívek, do nichž jsem se zamiloval. Ale to už je přes čtyřicet let zpátky. Ale právě někdy po své třicítce jsem poprvé poslouchal v rozhlase četbu Moraviova díla na pokračování, později jsem se dostal ke knize samé a nakonec jsem viděl i tento Godardův snímek. Vlastně celým filmem se line jisté souznění ochabujícího vztahu Camille a Paula s možným vztahem Odyssea k Penelopé, jak by ho rád natočil americký producent. A Paul začne váhat, zda tuto hru přijmout, ve hře je dost velká finanční odměna, ale právě kvůli příjetí změn na scénáři dle vůle samolibého producenta začne troskotat manželský svazek... Stařičký Fritz Lang se propůjčil k sehrání sebe sama... ()
V knižní předloze má jeden literát doladit scénář filmové adaptace Homérovy Odyssey k plné spokojenosti producenta. Ten bych chtěl natočit nabubřelý velkofilm (možná něco ve stylu Kleopatry, jež byla uvedena ve stejném roce jako tohle), ambiciózní režisér chce psychologický film vycházející z předpokladu, že barvitá dobrodružství jsou jen manifestací podvědomí hrdiny, který se vlastně k manželce vrátit nechce. Spisovatel by rád něco, co by vystihovalo předlohu a jeho představy o antických dobách. Ve filmu se o záměrech těch tří tolik nedozvíme a to, co se dozvíme, odpovídá knize jen částečně. Jisté je, že najít použitelný kompromis bude sotva možné. Už si nevzpomínám, jak se s tím vypořádával spisovatel v knize, ale ve filmu dojde alespoň na čas na ústupky komerci či snad autoritě producenta. Navíc vztahy tvůrců zkomplikuje vznikající poměr mezi producentem a manželkou spisovatele. Vzniká z toho všeho reflexe na téma konflikt mezi uměleckým svědomím a komerčním přístupem, kterýžto konflikt se prolíná s manželskou krizí... Osobitý režisér J.L. Godard si tu samozřejmě neodpustil své sklony k experimentování a sofistikovaný smysl pro humor, např. jej k jeho nelibosti nutila smlouva vložit pár záběrů s nahou B. Bardot. Užitím jistého "šaškování" s barevnými filtry se alespoň pokusil jakýkoli erotický náboj těch záběrů zcela eliminovat. V knize se jako postava vyskytuje proslulý režisér Fritz Lang a ve filmu si tento pán skutečně zahrál sám sebe. Záběry, které měl ve filmu natočit F.L., pro tenhle film údajně skutečně natočil, i když vypadají jako by je natočil sám Godard. Ještě jsem si při nich vzpomněl na Sergeje Paradžanova. V jedné scéně arogantní producent říká, "když slyším kultura, vytahuji šekovou knížku." Což by se dalo chápat jako Godardovo naznačení (s jistou nadsázkou), že komerce je podobný hnus jako nacismus. Jinde týž producent ve stylizovaném záchvatu vzteku mrští kotoučem s filmovým pásem a dostává se při tom do podobné polohy jako slavná antická socha Diskobolos. Režisér mu na to říká, "vida, už se vciťujete do antické kultury." Negativní zobrazení producenta (v knize to byl Ital, ve filmu Američan) mi bylo sympatické, ale je zde poněkud stylizováno a poetizováno (což samozřejmě sedí k tomuhle stylu). V reálu bude protivnost arogantních ziskuchtivců, pohrdajících něčím jako umělecké svědomí, z řad hollywoodských papalášů jistě sušší a méně poetická. Film trochu pokulhává, pokud jde o emoční stránku. Zatímco v knize je závěrečná tragédie velmi zdrcující, ve filmu jsem nějakou emoci sotva postřehl. Záměr filmu byl sice poněkud jiný, ale nějak mi připadá, že Godard by neuměl emotivně působivou scénu, ani kdyby chtěl... ()
Související novinky
Zemřel režisér Jean-Luc Godard
Na filmovém nebi nad Francií dnes přibyla další velká hvězda, ve věku 91 let totiž ve Švýcarsku zemřel významný francouzský režisér, scenárista, střihač, herec, producent a jedna z nejvýraznějších… (více)
Mám rád žánr partnerských sond (alespoň já ho tak nazývám), protože bývají psychologicky a myšlenkově velmi podmětné. Podoba vztahu odráží psychologii postav a psychologie postav odráží podobu vztahu. Pohrdání však je příliš obsahově plytké, což je zvláštní, když jím Godard reflektoval svůj vztah s Annou Karinou (proto Brigitte Bardot nosí tu paruku). O 10 let později se Bergman ve svých Scénách z Manželského Života zmohl na podstatně hlubší - vlastně asi dosud nejhlubší - sondu, skrze níž rovněž reflektoval svůj vztah se Liv Ullmann. Scény jsou sice původně televizním miniseriálem, takže nejsou tak vizuálně atraktivní, ale obsahově se jim Pohrdání nemůže rovnat. Film začíná erotickou scénou (kde se samoúčelně mění filtry), kde se nahá a zamilovaná manželka vyptává svého zamilovaného manžela, jestli se mu líbí její nohy, prdel, ramena, kozy, tvář a tak. Následující den manžel-scénárista dostane práci u filmu a nechá svou ženu nastoupit a odjet s producentem do jeho domu, kde se později setkají. Manželce se moc nechce, ale manžel ji k tomu přes to povzbudí. Když manžel dorazí, manželka už je divná. Když se vrátí k sobě do bytu, tak manželka nadále dělá zagorku. Také manžela uráží. Ten se tomu snaží přijít na kloub, ale ona později jen přizná, že už ho nemiluje a že jím dokonce pohrdá. Není však ochotna vyslovit proč ani co se od včerejška změnilo. Film neposkytne uspokojivé rozhřešení tohoto problému, takže si s tím musíme poradit sami: Vzhledem k tomu, že změna v jejím chování nastává poté, co ji manžel nechá odjet s producentem, tak tento moment musí hrát nějakou roli. Manželka asi chtěla, aby její muž více žárlil a neprokázal mnoho ochoty v tom, ji svěřit jinému muži. Na wikipedii se píše, že manželka pojala podezření, že ji manžel využívá k upevnění svých vazeb s poducentem, ale jelikož byznys byl už stejně uzavřený, tak bych tomu nepřikládal takovou váhu. Jedná se prostě o banalitu, kterou by šlo obhájit tím, že jí manžel věří a že neočekává, že na ni jeho zaměstnavatel bude něco zkoušet, protože by to hodilo vidle do byznysu, který mezi sebou mají. Manželka asi prostě měla od manžela jiná očekávání a když je nenaplnil, tak z té lásky vystřízlivěla. Může se to zdát příběhově dost neopodstatněné, ale vztahy bývají křehčí, než bychom očekávali nebo chtěli. Kord když dva z páru nemají mnoho společného a divák nemá důvod se domnívat, že by tyto manžele pojilo něco víc než jen afekt zamilovanosti, jehož vylíčením nás film do jejich vztahu uvádí a který se tak snadno zlomí. Nezdá se však, že manželé jsou schopni toto nahlídnout, takže manžel furt dolejzá a vyptává se, proč ho už nemiluje, když včera ho ještě milovala a manželka není ochotna se v tomto směru pořádně vyslovit. Dvě nesympatické postavy tedy řeší povrchní vztah, který mě vůbec nezajímal. Odpovědi na jeho rozpad jsou poměrně zřejmé, čímž se znovu vracím k tomu, že je to obsahově plytké. Do toho se tam prý řeší motiv zaprodávání se na úkor tvorby umění, ale ten také není patřičně rozpracován. Manželka v první třetině řekne manželovi, že se změnil od doby, co poznal lidi od filmu a on tak na konci filmu střílí od boku ve snaze odvrátit manželština pohrdání, když se snaží vyvlíknout z práce na scénáři k filmu, protože prý chce psát divadelní hry. Najednou... Na wikipedii píší, že když se manžel přikloní na stranu producenta ve sporu interpretace řeckého eposu, tak se tím potvrdí manželčino podezření o manželovo podlézavosti a prohlubuje se tak její pohrdání k němu, protože ji vyměnil za producenta, ale já to tam příliš nečetl. Očekával bych ale, že u takto opěvovaný film bude více scénáristicky prokompovaný - tedy že bude docházet k zajímavějšímu prolínání se příběhu Odysseia s manželským dramatem hlavních postav: Například že se manžel bude snažit vrátit k žene (čti: do její přízně) navzdory již zašlé manželštině lásce a jeho neschopnosti nazřít vlastní situaci jako se Odysseus snažil navzdory nepřízni bohů vrátit k té své. Líbí se mi taky jedna intepretace řeckého eposu; tedy ta, že Odysseus se tak dlouho nevracel zpět za svou ženou po bitvě u Troji, protože se mu za ní prostě nechtělo - i ta ale padne jaksi samoúčelně. Ve výsledku jsem z toho filmu moc neměl; ani zábavu ani intelektuální stimul ani estetické opojení (- Zdá se, že v očích mnoha je ono estetické opojení dáno hlavně Bardotkou, na níž padla polovina rozpočtu a jejíž půvab mi uniká. Její neustále odhalovaná prdel mě taky nechala chladným, ale chápu, že v roce 63 bylo větším ternem vidět ženské pozadí než ve 20 letech 21. století, kde mi své tělo cpe na sítích každá druhá děvka). () (méně) (více)