Pohrdání

Godard předělal Moraviovu literární předlohu k obrazu svému. Realismus románu nahradil originálními filmovými postupy a vlastní invencí. Zda tuto změnu budeme zatracovat nebo jí oslavovat, už záleží na každém z nás. Odysseova cesta a hledání ztracené lásky Penelope, do značné míry parafrázuje vztah Paula a Camilly. Zatímco Odysseus hledá cestu domů, Paulo hledá cestu ze své tvůrčí krize. Rozdíl je, že Odysseus hledá svou lásku, zatímco Paolo si myslí, že ji má a přitom jí postupně ztrácí. „Vědět, že člověk neví, je známka ušlechtilosti. Nevědět, a přesto si myslet, že vím, je chyba.“ Jde o příznačný prvek moderní společnosti. Krize manželství prostřednictvím zlehčování situace a selhání komunikace. Problém mezilidské komunikace je vůbec jedno z ústředních témat. Je symbolizováno dialogy prostřednictvím tlumočnice. Ale v životě jsou i další komunikační bariéry, kde už žádná tlumočnice nepomůže…… Jako další téma můžeme brát krizi identity. Domnívám se, že za tímto účelem Godard přetvořil postavu B.B. z plavovlasé sexbomby v usedlou paničku v kostýmu s černou parukou. (Jistě k neradosti velké části publika.) ____ Silným prvkem filmu je hudba. Periodicky se opakující kombinace smyčcových kvintakordů v molové tónině, dodává poněkud vleklým scénám dramatický ráz a emotivní náboj. Godard zde Delerueho minimalistický motiv hojně využívá a je tomu dobře, protože právě v opakování motivu je síla minimalismu. ____ Co říci závěrem? Fanoušci Godarda u filmu jistě zajásají. Já se jeho řeči teprve učím rozumět. Proto zatím berte moje hodnocení s rezervou 63% (01.11.2011)

Myslím, že to najlepšie na tomto filme je perfektná spolupráca zvuku a obrazu. A tá hudba bola geniálna. Obraz bol zase taký zaujímavo farebný, no v kontexte pointy snímku to malo svoj význam. Myšlienka a pointa filmu mi síce prišli také banálnejšie - klasický trojuholník, no páčili sa mi dialógy a to, ako tu režisér postupne všetko pred divákom odkrýval. Miestami som mal v tomto význame pocit, akoby si hlavná postava (Piccoli) písala sama pre seba film, ktorý sa zároveň aj zhmotňoval v realite. Nadpriemer. 75/100 (29.01.2020)

K tomuto filmu jsem se poprvé dostal už kdysi dávno, tehdy jsem ho ale shledal zcela nesnesitelným a někde za půlkou jsem ho vypnul. V paměti mi uvízla "jen" nádherná Deleruova hudba a záběry na ikonickou stavbu Casa Malaparte. Když jsem se k Pohrdání dostal po letech znovu, snad se mi Godard více trefil do vkusu, nebo jsem jen možná dozrál, abych docenil jeho filmové kvality a krásu. Naprosto mě tam dostalo herectví mého oblíbeného dua Bardot & Piccoli, jakož i opakující se hudební motiv Thème De Camille, který jsem si už v minulosti pouštěl na YouTube nespočetněkrát, a osobně ho považuji za jednu z nejkrásnějších filmových skladeb, jaké znám (btw. v r. 1995 ji použil Scorsese v závěru svého Casina). Casa Malaparte mi zde naopak už tak zajímavá nepřišla, dům mi ve filmu přišel v docela špatném stavu, a dnes si navíc myslím, že se na takovém místě nikdy nemělo povolit stavit. Každopádně pokud bych měl svůj dojem z tohoto filmu nějak shrnout do jedné věty, napsal bych, že mě odnesl do jiného, hezčího světa, z něhož se mi stále - ani po 2 dnech od jeho zhlédnutí - nechce zpátky, a že ve mně ten film stále žije a nemůžu ho dostat z hlavy. (24.04.2018)

V Kristových letech natočit něco tak hlubokého, s tolika neotřelými postupy a především si klást tolik otázek a dokonce si na mnohé z nich dokázat i odpovědět, to zavání genialitou. (23.06.2013)

Hra s farbami, tvorivá kríza, pozadie BB, Fritz Lang a to všetko v podstate bez nosného deja. Godard dáva do úst hrdinov svoje názory a myšlienky, ktoré ich vyslovujú bez bližšej viazanosti k deju, podobne ako pri Na konci s dychom. Boh nestvoril človeka, človek stvoril bohov atď....Zaujímavý film. Pri Godardovi viete, že aj keď sa možno budete nudiť, je nad čím premýšlať. Možno to chce vidieť ešte raz..... (30.11.2009)

Další Godardův nudný film, který nezachrání ani mé oblíbené téma filmu ve filmu/o filmu. Bardotčin zadek ani Lang už to zachránit nemůže. Na další Godardovy filmy se odmítám dívat, je to ztráta času. (09.06.2009)

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)

Asi ešte neviem adekvátne (d)oceniť kvalitu.. 60% (24.11.2009)

Prvá hviezdička je za prekrásny ZADOK BRIGITTE BARDOT, druhá je za, nie je to Picolli, ani Palance, ba ani Moll, ale za legendárneho FRITZA LANGA, inak je to strašná, ale poriadne vyčerpávajúca NUDA, ako HROM ! (05.06.2016)

Místo komentáře malá vzpomínka. Pohrdání jsem viděla za hluboké totality v klubovém kině. Ve filmu je scéna, kde Michel Piccoli vyčítá své ženě BB, že mluví sprostě, a argumentuje, že se to k ní nehodí. BB mu odporuje - proč by se to ke mně nehodilo, koukej, jak se to ke mně hodí - a spustí pomalu a důrazně jedno sprosté slovo za druhým. Komunistický cenzor měl velkou péči, aby neutrpěl náš jemnocit, a po celou dobu, kdy BB pronáší inkriminovaná slova, měly titulky pauzu. Protože moje francouzská slovní zásoba se v této oblasti omezuje na "merde" a "bordel", musela jsem si počkat až na vydání v Levných knihách. (03.11.2006)

S Godardem je to těžké. Ten film je samozřejmě hrozně chytrý a přitom jednoduchý a v podstatě nenáročný na interpretaci, ale to, co je na něm skvělé, mi zároveň jakýmsi způsobem hodně vadí a nedokážu se nad tím dojímat oním způsobem mnoha cinefilů, godardofilů a lemépris-filů. Úžasná kamera, hudba, můj oblíbenec Piccoli, Bardotka mě nikdy moc nebrala - ale ok, je to kultovní osoba, sebeuvědomělost filmu tisíckrát jinak atd. Objektivně je to téměř dokonale udělané, ale subjektivně tomu nedokážu podlehnout, aniž bych lhal sám sobě. To bych pak samozřejmě sám sebou musel pohrdat :). Přesto zatím asi nejlepší Godard. (22.11.2013)

Alberto Moravia sa vedel vždy ponoriť do ľudskej duše a postaviť ju do konfrontácie s okolitým svetom. Jeho román Pohŕdanie som ako jeden z mála nečítal, ale predpokladám, že Godardova adaptácia sa vydarila. Nie však pre mňa, hoci je všetko perfektné po technickej stránke, chýbal mi tu hlbší rozmer manželského konfliktu. Postupné odcudzenie mladého dramatika, ktorý vezme prácu na scenári, aby zarobil viac peňazí a mladej manželky, ktorá začína pociťovať zmenu v jeho chovaní a začne ním pohŕdať je síce prepracovaný, ale ľadovo chladný. Inak treba oceniť krásnu hudbu a výkon B.B., ktorá bez problémov utiahla celý film. (24.01.2012)

Mohol by som sa uspokojiť s opisom vzťahových motaníc pri natáčaní filmu, ktoré si nedajú pokoj ani navzdory prítomnosti Fritza Langa osobne. Ale neurobím to. Tvrdohlavý prístup si zaslúži oplatiť rovnakou mincou. Takže aj pozoruhodné osobnosti si môžu vyslúžiť pohŕdanie. No Godarda k nim pre tento prípad nezaradím. (10.11.2016)

Milujem každú sekundu tohto Filmu ... (16.6.2010) (16.06.2010)

Godard vytvoril jednoduchý film. Nepotreboval na to kvantum strihov ako v prípade na konci z dychom, ktorý bol experiment značne úspešný. Vystačil si z príbehu napísaným Albertom Moraviom a kamerou, ktorá všetko vidí, všetko zaberá - je jedno či prostredie, postavy, alebo to čo postavy cítia. Tento emocionálne vyhrotený film je po všetkých stránkach prepracovaný. Dopomáha mu aj atmosféra, ktorá vychádza z rôznych prostredí v ktorých sa postavy pohybujú. Dom - ako pararela k osobnému životu - štúdio - ako niečo umelé, plné názorov a predsudkov - kino - miesto, kde sa medzi ľudmi spojenie vytvára alebo ruší a potom Capri - krásne miesto, plné skrytých emócií a predsudkov. Za každou krásou sa skrýva totiž niečo nepekné. Bardot je nielenže vnímavým a obstojným protipólom dokonalej Piccoliho postavy, rozhodne si z jej prejavu zapamätáme viacej ako dokonalé telo a chutnú riťku, ale dokážeme v nej rozpoznať aj niektoré súčasné ženy a dievčatá. Jack Palance ako obvykle viacej slizký ako by sa patrilo a Fritz Lang - je starou školou, odmietajúcou sa prispôsobiť novým zásadám, pretože tie staré ho nikdy nesklamali. Film ma vtiahol a nepustil. Nechal ma študovať pohnútky pohŕdania, aj úspechu. Nechal ma vytvoriť si svoj vlastný morálny názor. Jean - Luc Godard vytvoril dokumentárnu citovú štúdiu vzťahu a jeho dopadu na osobný a kariérny život. Príbeh, ktorý je aktuálny aj dnes. A ktorý je rozhodne veľmi pôsobivo natočený. (01.01.2011)

Začínám si zvykat, že sledovat Godarda není potěšením během doby, kdy se disk v přehrávači otáčí. Nicméně, diskuze po filmu o povaze a motivacích postav mě přesvědčila, abych na Pohrdání nahlížel vlídněji. Paralela s Odysseovým příběhem není tak samoúčelná, jak to na první pohled vypadá... (29.10.2010)

Když Godard prohlašuje, že film neměl nikdy vzniknout, je to stejný výkřik do tmy jako když Lennnon tvrdil že nenávidí Abbey Road. Možná za tím není nic jiného než studená večeře a tichá domácnost. (V hlavní ženské roli není obsazena očekávatelná Karina ale sexbomba BB, která nakonec vybuchla u godárdů v ložnici)._____Možná jsou za tím skutečně kontroverze mezi americkým komerčním pojetím filmu a uměleckou svobodou, kdy se ústupky produkci autor umělecky dostává do podobné situace jako hlavní mužská postava z předlohy Alberta Moravii._____První Godardův barevný film s trademarkově experimentálními prvky, promyšlenou mizanscénou, skvělou kamerou i nadčasovým obsahem lze celý sledovat se zatajeným dechem. Film byl avantgardou před půl stoletím a je jí i dnes, takže vnímavý divák bude nakonec u konce s dechem. Vysoce doporučeno. Produkce: Compagnia Cinematografica Champion (04.11.2020)

Pro tuctového diváka se toho zde na první pohled moc neděje. Camille (v podání femme fatale Brigitte Bardot) je z neznámého důvodu naštvaná na jejího manžela Paula, kterému se v závislosti na vztahu s ní mění múza, tj. chuť na psaní scénáře. Postavy tu tak nějak pochodují, mluví, občas přejdou do jiné lokace a zase pochodují a mluví a mluví. Jenže proč si stěžovat, když to úplně stačí? Godardovi se i na tak malém prostoru daří vybudovat zajímavé drama o ... pohrdání. K tomu využívá mj. i netradiční kamery, kde se mi líbila zejména technika dialogu, kdy se kamera pozvolna posouvá přímo mezi dvěma aktéry, nikoliv okamžité prostřihy na obličej. Je záhodno také říct, že hlavní hrdina Paul má na zakázku psát scénář na téma Odysseie, antické tragédie. Tento příběh na pozadí je jakousi analogií i pro příběh samotného filmu, kdy nám tragédie pomůže pochopit motiv onoho pohrdání, opět ve formě dialogů. Jedním takovým "prostředníkem" je i Fritz Lang, který tu asi ani nehraje, ale prostě je Fritz Lang, režisér oné Odysseie - každopádně zajímavá postava. Stejně jako Odysseia pak film končí tragicky. Artová nuda? Já tomu říkám zajímavý film pro trpělivé. 3,5*. (16.11.2008)

Dle mého názoru přispěl vyčerpávajícím komentářem už fauxthum, a tak je asi zbytečné, abych se tady exponovala - snad jen tím, že poznamenám něco o tom, jak mne uchvátila nostalgická skladba Camille od Georgese Delerue :). (04.08.2010)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (25.01.2009)