Lucerna

Klasická televizka zlatých 60. Pietní převyprávění klasické báchorky, která je tolik podobná Snu noci svatojánské. Janžurové ta Klásková vydržela mnoho a mnoho desetiletí, stejnou roli hrávala ještě po roce 2000 na Národním. Co se týká úprav kolem Zajíčka a jeho Dorničky, tam poněkud nezapadá Lukavského věk (přeci jen téměř padesátiletému herci těžko uvěřit problémy kol kasací) a slova, které by měl adresovat své milé, jsouc přeneseny k Haničce a toliko postrádají své prvotní kouzlo. Nicméně, text je to nesmrtelný a zaslouží si pozornost v každé úpravě. (09.03.2009)

Díla Aloise Jiráska jsem se na střední škole skoro až štítila, ale tuhle divadelní hru bych si možná někdy ráda přečetla. Brzobohatý si tu v podstatě trénoval na pozdější "Rodáky", líbil se mi i výkon pro mě dosud neznámé Vlasty Fialové v roli kněžny. Některé scény ale působily poněkud zdlouhavě a nemůžu říct, že bych se pořád bavila... (07.08.2020)

Převést divadelní hru na televizní obrazovku a obsadit ji vynikajícími herci, to byla obvyklá strategie Františka Filipa. V tomto případě se mu to opět povedlo. Inscenace nepostrádá nic z předlohy a zároveň má něco navíc. Jednu ze svých posledních rolí zde vytvořila v televizi a na filmovém plátně již odepsaná HEROINA českého divadla Leopolda Dostalová. Velmi hrubě opomíjená Vlasta Fialová ukázala, že její herectví je na nejvyšší úrovni, stejně jako Mistři Jan Pivec a Zdeněk Štěpánek. Mohu doporučit všem milovníkům televizní a divadelní klasiky. (01.02.2004)

Krásná filmová pohádka, od našeho z nejlepších spisovatelů 19. století. Příběh o povinnosti, robotě a vrchnosti ukazuje jak člověk lpí-li na svých zásadách a nenechá se zastrašit peklem ničemnosti vyhraje nad hloupostí a byrokracií. Prostředí je přímo pohádkové, vodníci, hejkal a světýlka obývající les a místa okolo mlýna, nebo zámečku v lese. Skvělý výkon Radoslava Brzobohatého a Jaroslavy Obermaierové v tomto milém českém původním filmu. (07.01.2016)

Klasika. Jiráskův blízký vztah k prostým lidem a krajině, z níž sám pocházel, je tóninou, která trvale rozeznívá rozvážnou melodii jeho široce založeného díla. Lucerna není v tomto směru výjimkou, naopak se s odstupem času zdá, že právě v této jevištní hře se tehdy víc než padesátiletý spisovatel vrátil k bezpečným jistotám svého dětství, kdy se zážitek skutečně prožitý stejně jako vysněný mísí s tajemstvím krajiny, která se jednou provždy každému z nás zapíše do paměti jako představa domova. Filipova inscenace vytváří prostřednictvím televizní kamery jedinečnou atmosféru jako stvořenou pro uvolněnou představivost – hranice mezi realitou a fantazií jako by tu vlastně ani neexistovala, mnohem výraznější dojem zanechává až jakási hororová tajemnost šera a tmy, z níž se vynořují pohádkové bytosti. Galerie hereckých osobností předznamenává cosi o velikánech své doby: v popředí divácké paměti stojí bezesporu famózní Pivcova kreace zámeckého vrchního, Brzobohatého tvrdohlavý mlynář, hájící Haničku, svá práva i stoletou lípu, Kemrův vodník Michal se svými pentličkami a lidskou touhou po lásce, falešný panský dvůr i komičtí venkovští muzikanti. Nepomíjivý půvab Jiráskovy Lucerny vznikl ze skutečnosti, že právě v této hře, milované a vyhledávané už několikátou lidskou generací, dokonale splynulo povědomí domoviny, vlasti s bezpečím a sladkosti dětství. (12.04.2016)