Pád do ticha

Jóó? Jo!!! Tak tohle můžu... Jednoduché, brilantní, úchvatné.... Co jiného dodat... Paráda! Pád do ticha je film o lidské vůli, pudu sebezáchovy a překonávání sama sebe. Realisticky dokonale zpracovaná rekonstrukce snad nemůže nechat nikoho v klidu. Já abych se bál po shlédnutí tohoto filmu vylézt i na Kunětickou horu (ještě štěstí, že můj nejmilejší zvuk je šumění moře a palem a při teplotě pod 20°C mi začíná depka). Tenhle film je ideální prostředek na to, jak některým „mistrům světa a okolí“ názorně předvést co hory dokáží a zvláště pak velehory, ty si zaslouží obzvlášť mimořádný respekt. (17.01.2005)

Jedna hora, dva horolezci a jedna zlomená noha v takřka metafyzickém dramatu o vytrvalosti, vůli k životu a podstatě lidské existence. Příběh horolezeckého mučedníka a jeho přítele je jedním z nejsilněnji působících filmů co měl kdy celuloid čest nosit. Věta "Kruci, já snad nakonec umřu na Boney M." se nedá zapomenout... (31.05.2007)

v roce 1985 dva mladí britové odcestovali do zapadlého koutu Peru. jejich příběh se zařadil mezi horolezecké legendy. .... v jednoduchosti je síla. dozvíme spoustu věcí o horolezectví, třeba jak dlouho trvá v nadmořské výšce uvařit hrnek vody nebo co všechno je rizoko, ale hlavně, že je to dřina. pak přichází popis výstupu po dnech, sníh, psychické a fyzické vypětí, které si nedovedu představit. a nakonec se nabízí otázka, jestli dokážeme pochopit Simona a ospravedlnit, že udělal to co udělal. bylo to pro mě překvapivé drama. vlastně jste napnutý ,,jen" díky vyprávění, protože obraz je jen jako doplněk. a jejich pocity se vás snaží vyvolat také zvuk. a musím napsat, že se mu to daří. tenhle film stojí za zhlédnutí už třeba jen z důvodu zjištění, jestli by jste dokázali bojovat o život. o svůj život! (24.06.2006)

Strohý, drsný a ledově mrazivý. A přestože plný ledu a sněhu, tak i úplně vysušený příběh. Lidi, co potkávám na horách, ať už s lanem nebo bez, tenhle špičkový film z velehor už znají. A pro vás ostatní - diváky horami nepolíbené, jedno zásadní doporučení pro zhlédnutí snímku: zabalte se do deky a mějte po ruce něco k pití ! Já jsem tenkrát po závěrečných titulcích vylezl ze sálu po čtyřech, naprosto dehydrovanej. Ovšem při mém vlastním pádu do ledovcové trhliny (po proboření sněhového mostíku při sestupu z Weissmiesu v Alpách ) jsem se zachytil a zašprajcoval hned nahoře, v té naštěstí úzké trhlině, a vylezl jsem ven dřív, než by mi v hlavě začaly cinkat ty Brown girl in the ring od Boney M. A mí kamarádi ani nemuseli použít nůž... (22.12.2012)

Horolezce nechápu, podle mě to při vší úctě nemůžou mít v hlavě úplně v pořádku, když se na dvou železných skobách šplhají po kolmém srázu 6000 metrů nad mořem. Ale ruku v ruce s tím jde i nesmírný obdiv, protože třeba já bych si něco takového nikdy ani za mák netroufl. A to, s čím se musel vypořádat Joe Simpson, je z mého pohledu jeden z nejsilnějších důkazů odvahy a touhy po životě, o jakém jsem se kdy doslechl. Všechno utrpení jsem snášel skoro i na sobě a v závěru jsem měl co dělat, abych se vůbec ovládl. Joe, jsi borec! 4 a 1/2* (28.01.2013)