Jméno růže

Historické filmy nejsou rozhodně filmovým žánrem, po kterém bych vyloženě prahnul, ale Jméno růže je snímkem, který se mi docela líbí. Je tady samozřejmě držák v podobě Seana Conneryho (špatný není ani mladý Slater, kterého jinak moc nemusím či starý známý F. Murray Abraham), ale i děj filmu se zajímavou krimi zápletkou, má dost do sebe. Tři a půl hvězdičky a na německo-francouzsko-italskou koprodukci rozhodně povedený kousek. (28.12.2020)

Legendární francouzský snímek z pera jedinečného Umberta Eca, Jméno růže, se podařilo do filmové podoby zadaptovat znamenitě. Čekejte spoustu napětí, neopakovatelnou atmosféru, středověkou detektivní zápletku a skvělého Seana Conneryho. Třešničku všemu nasazuje Ron Perlman v jedné ze svých nejúsměvnějších rolí. (07.01.2014)

Klasika! Lahůdka! Co víc k tomuto dnes už legendárnímu filmu říct.... a necitovat ostatní... Snad jen, jak si pamatuji, jak jsem na premieře tohoto filmu ještě v ČSSR vplul do děje a pak to ticho v sále při závěrečných titulcích... Nikdo se nezvedl a to bylo na tehdejší době neobvyklé...to jsem zažil v té době jen u Formanova Amadea a pak u Abuladzeho Pokání!!! A navíc je jedním z mála fimů, který nedegradoval literární předlohu. (09.12.2004)

„Neľutujem svoje rozhodnutie a predsa, ako tak píšem tieto riadky, starý a šedivý, je spomedzi všetkých tých tvárí, ktoré sa mi objavujú mihotavo pred očami, tou najjasnejšou tvár dievčaťa, o ktorom som za celé roky neprestal snívať. A hoci pre mňa toľko znamená, nikdy som sa nedozvedel ani len jej meno.“ 1327, opátstvo v horách, ktoré Boh dávno opustil (ak tu niekedy vôbec bol). Dokonalá atmosféra. Proste absolútne a bez jedinej debaty DOKONALÁ. Temný Stredovek ešte nikdy nebol taký temný. Beštiálna temnota sála snáď z každej minúty a keď nie z každej minúty, tak aspoň z každej tretej. V tomto filme (hoci prioritne nejde o horor resp. VÔBEC nejde o horor) je strašidelné, nechutné, odporné, depresívne a brutál-temné všetko. Vrátane jednej z najautentickejších erotických scén desaťročia, ktorá asi mala byť vzrušujúca a teoreticky aj je, ale prakticky je to tiež jeden veľký (a ponurý, neviem, či som to už spomínal) horor. Nemilosrdná taliansko-nemecko-francúzska koprodukcia je na filme jednoznačne poznať (celé je to výrazným spôsobom sexuálne, homosexuálne, s nábehom na pedofíliu). Perfektný mentor Connery, jeho perfektný učeň Slater, perfektný Ron Perlman ako jemne povedané svojrázny požierač cintorínových krýs (!) a vo vedľajších úlohách toľko „ksichtov“, že z nich budete mať nočné mory. Odporné, nezabudnuteľné vraždy a absolútne fenomenálna výprava v hmle utopeného megakláštora v nehostinných horách, ktoré sú bezpečné asi ako ústav pre sexuálnych deviantov, ktorí dva roky neboli pod psychiatrickým dozorom. Z Mena ruža som mal zlé sny už ako malý chlapec a ešte aj dnes, hoci som už dávno dospelý muž, si ho s obrovskou chuťou po sto prvý raz pozriem v telke, keď ho dávajú (ideálne s vynikajúcim slovenským dabingom). A oni ho, našťastie, dávajú pomerne často. Knihu som čítal, ale nebavila ma (celé strany som doslova preskakoval, taká to bola nuda). Spolu s Milencom môj najobľúbenejší Annaud. Potešia kvalitné dialógy („Hrozne dlho som o tebe nepočul.“ – „Chcel som, aby na mňa ľudia zabudli.“) a hlášky („Pripúšťam, tento muž samovraždu nespáchal.“). (05.11.2006)

Ano, jistě že je to výborná detektivka, již však sám Umberto Eco zavrhl a kvůli jejímuž zpracování se rozhodl, že již nikdy nepřenechá filmařům práva na své knihy (co se týká Eca, zajímalo by mě, jaký to je napsat svou nejlepší knihu před třiceti lety a už nikdy nemít ani naději, že napíšu něco podobnýho). Knížku jsem četl a musím říct, že do filmu je převedena více než dobře. V knize totiž jde hlavně o poznávání a různou jinou vrstevnatost a různé možné způsoby, jak se určité události mohly stát. A myslím, že zvýraznění detektivní linie filmu moc prospělo. Já osobně jsem knížku dočetl až napodruhé (přestože jedním dechem a o osm let později). Knížka je čtivá, to jistě, jenže mnohdy několika (mnoho) stránkové pasáže, kdy se kněží hádají o všemožné věci dotýkající se víry nemůžou ani na plátno být převedeny, natož tak, aby diváka bavily. A přiznám se, že při čtení jsem měl mnohdy chuť tyto pasáže i přeskakovat, protože to bylo strašně o ničem a nicneříkající. Eco se v knížce přímo vyžíval ve vymýšlení si dialogů a monologů, které by se za určitých těžko dosažitelných podmínek mohly odehrát. A to Ecovi vadilo nejvíc, že ve filmu není ten jeho styl, kdy si člověk nemůže říct, že to tak určitě nebylo (plus samozřejmě taky absence všemožných dalších věcí charakteristických pro postmodernu). Ještě něco k filmu. Jak píše Douglas, že je potřeba mít povědomí o středověku, tak to má jistě pravdu, jenže si nemyslím, že bych nuitně kvůli filmu potřeboval vědět, kdo to byl Dolcino nebo o čem je Aristotelova Poetika (a přiznám se, že to nevím dodnes).Tohle je ve filmu spíše okrajová záležitost a jen by mě zajímalo, kolik procent lidí kdy o dolcinovi vůbec slyšelo (já teda jen ve spojitosti s Jménem Růže). Penitenzi agitte! (20.03.2006)