Pohádka o touze

moc by mě zajímalo, pro koho autoři tuto pohádku zamýšleli realizovat, protože pro děti to rozhodně nebylo. Pathetická gesta, sošné postoje, tklivé proslovy, někdy dost nepochopitelné jednání jednotlivých postav (zajímavý je v tomto hlavně král jezera, který je tak pln emocí, že je krom slov musí vyjadřovat i tancem a vypomáhat si výměnnými obchody se záhadným božstvem - Modrou štikou). k tomu děsivá hudba, podivné kostýmy a opět maximální studiovitost. Skupinka odstrašujících pohádek je opět o jednu bohatší. (22.02.2018)

Československá televizní pohádka o veliké lásce, která dokáže změnit běh času. V království Lotosu žije princ Lotién, který touží po princezně Lekió z království Leknínů. Obě království se nachází ve velkém jezeře, avšak jejich obyvatelé se nemohou nikdy potkat. Úvodem bych měl poznamenat, že v této pohádce se režisérka S. Simonová překonala v jejím obvyklém nepřitažlivém prostředí s primitivními kulisami, nevzhlednými kostýmy, všudepřítomnou mlhovinou, otravnou hudbou, zbytečnými tanečky komparzu a mizerným až katastrofálně nudným dějem. Přiznám se, že jsem v druhé polovině už neodolal, a kousek této příšernosti jsem přetočil, přičemž tento krok jsem nikdy předtím u žádného filmu neučinil. V hlavních rolích milenců jsme mohli sledovat K. Brožovou a L. Hlavicu, tedy žádné herecké esa, což také pochopitelně souvisí s katastrofálním výsledkem této pohádky. Jediná postava, k jejímuž herectví se dá máloco vytknout, je Pán jezera, která se také zamiloval do K. Brožové, avšak ustoupil druhému, láskou opětovanému nápadníkovi, prezentovaný O. Pavelkou. V dalších rolích jsme mohli vidět rodiče prince Lotiéna O. Soukupa a Z. Adamovskou, zatímco královské rodiče princezny Lekió ztvárnili A. Pyško a J. Paulová. V pohádce se paralelně vyskytovala i dějová linie s Pánem času (R. Lukavský) a jeho dcerami Minulostí (M. Dvorská), Přítomností (E. Jakoubková) a Budoucností (G. Filippi), u kterých byli v závěru prosit za své štěstí zamilovaný pár milenců. Jen pro zajímavost všechny jména, jež se v pohádce vyskytovala, začínají na L, a proto se v nich dalo obtížně orientovat. Naštěstí jsou všechny postavy bezvýznamné, stejně jako celé toto filmové dílo. Otřesen nevkusem paní režisérky a k smrti unuděn jejím uměním hodnotím po zásluze jednou hvězdou. Příliš velký důraz kladený na lyriku pohádkám obecně neprospívá, a přitom by stačilo, kdyby se děj umístil do reálného prostředí, hercům přidělí normální kostýmy, přidalo trochu humoru a pohádka se udělá sama. Tohle se paní Svatavě vůbec nepovedlo a každému radím, aby se této pohádce zdaleka vyhnul. (17.06.2022)

Měl jsem problém tuto divnou pohádku dokoukat. Marně po ní přemýšlím, za co udělit hvězdy, či hvězdu. Hnusné kulisy si ji nezaslouží. Obsazení vypadá dobře, ale nebylo kde uplatnit herecké schopnosti. Dialogy byly příšerné. Depresivní hudba i v milých momentech nesedla. Jako rybář jsem nestačil zírat čemu říkali štika. Obrazové efekty byly hrozné. Kostýmy kosmické. Ne, ani jedna hvězda. (03.02.2018)

Další z mé osobní kategorie nazvané tzv. alegorické... Jak kostýmy, kulisy, tak jména či pohyb všech postav je podivný a místy připomíná vzpomínku nebo sen po požití LSD. Láska ústřední dvojice je podivná, vždycky mě překvapí, kolik k takové zamilovanosti stačí. A pak už je vše temné, patetické a šíleně podivné. Přiznám se, že mám rád klasickou pohádku v níž hraje roli česká selka a (ne)obyčejný chasník a král s královnou nenosí na hlavě podivnou WC mísu. Kostýmy jsou trochu hozeny do Egyptského (orientálního) stylu. (19.02.2024)

No tak nevím, čím se sjel Petr Janiš při psaní scénáře a co si potřebovali vyzkoušet (nebo spotřebovat a vykázat) Jan Ritter a Zuzana Lesáková (scéna a kostýmy), ale vzniklo podivné deklamování v jakýchsi egyptskoasyrských kostýmech, kde se hlavně spotřebovala spousta tylu na zakrytí stěn studia a kostýmy tančících, hodně umělého kouře na zakrytí podlahy, předstírání vodní hladiny nebo snad že by na vytváření snové atmosféry, proboha? Chvíli v bílém, okrovém a pastelovém, chvíli v modrém nebo zeleném, Kývání kamerou, rozostřování a bublání jako že je Ondřej Pavelka pod vodou, modrá hlava štiky (v životě asi tuto rybu neviděli). Brnkání na jakýsi strunný nástroj a nějaké šmytce. Dialogy jako Otče, z čeho roste krása leknínu? Z našich slz, dcero. Což nejsme šťastni? NEBO V tom, co se nám ukrývá je podstata pravého poznání – deklamuje pan Lukavský svým krásným hlasem OMG Kateřina Brožová natahuje ruce, Alexej Pyško sošně stojí, Jiří Langmajer vyděšeně jakopádluje klackem s jakýmsi naběračkoidním průhledným přílepkem na konci, postavy se jmenují Lekió, Lotién, Lokéna, Loló, Lelé, Lóna Lotus Lotén a podobně, takže pochopitelně po pěti minutách už nikdo neví, kdo je kdo a všem je to asi jedno. Nedejbože aby tohle vidělo malé dítě jako pohádku, to by je mohlo doživotně poznamenat. Ještě že existuje rychloposuv, povinné sledování v reálném čase bych považoval za hodně brutální mučení. (15.05.2015)