Marie Antoinetta

Docela prijemny prekvapeni. Sofia se nesnazi o nejaky hutny historicky drama a i kdyz jsme v 18. stoleti, celej film pusobi zive, svizne a moderne. Velkej podil ma na tom samozrejme hlavni postava, ktera jde od vecirku k vecirku a furt se jen bavi a Dunst ji zahrala docela presvedcive. No a mozna jeste vetsi podil na tom ma svizna a chytlava hudba. Proste se nic moc neresi, film svizne odsejpa, obcas je to navic docela slusna komedie a krome uz zmineny Dunst tu je fajn obsazeni. Akorat ke konci uz to zacne drobet ztracet dech, to kdyz se Sofia snazi ukazat i nejaky dramatictejsi okamziky a revoluci, jenze to uz pusobi tak trochu navic, protoze do samotnyho konce zivot Antoinetty nevidime a tak je film takovej proste useklej. Ale celkove fakt povedena a zabavna historicka podivana. (25.11.2009)

Prva polovica filmu celkom zaujimava, druha sa uz len vlacila, akoby uz reziserka Sofia Coppola nevedela, co takeho zaujimaveho by sa tam mohlo stat. Avsak herecky vykon Kirsten Dunst musim pochvalit (hlavne dlhotrvajuci plac pred rucnou kamerou) to by som nedokazal. Klasicka nadherna hudba ku koncu 18. storocia vynikajuco sedela, myslim ze bola od Vivaldiho az na par modernych songov, ktore ma trosku vyrusovali a samozrejme Oscara za obdivuhodne kostymy si tiez zasluzil. Ale z historickeho hladiska je to zaujimavy film, len by ma zaujimalo, ako to slo s nou dalej. Skoncilo to trosku necakane......22.05.2008 (21.05.2008)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Co se týče dějepisných událostí, nemůžu kritizovat, pač toto šlo ve škole vždycky mimo mě a myslím, že Sofia Coppola ani nechtěla přenést přesné osudy Marie Antoinetty na filmové plátno. Ale co naplat, nic slibného jsem od toho neočekával a mé představy se také bohužel naplnily. V ději jsem se často úplně ztrácel a chvílemi mi to připadalo dost přitažené za vlasy. Ze všeho nejvíc mě nemile překvapil závěr. Čekal jsem nějaké rozumné vyústění, ale místo toho - královna se prostě sebere, s králem opouští Versailles, na okamžik se objeví záběr na vzbouřenými sedláky vyrabovanou místnost v zámku, a vzápětí - nečekaný konec. Opravdu nevím, co tím režisérka myslela. Kostýmy jsou snad jediná přednost filmu. (24.07.2007)

Film nebyl dělán v koprodukci a to se také hodně projevilo na chaotickém scénáři s blbě doplněnou hudbou, která nebyla vždy dost dobrá. Snad jen začátek dopadl ''celkem'' dobře a tím udávám i svoje hodnocení. Prostředek filmu se trapně a zdlouhavě táhne. Přičemž konec, pak byl opravdu mizerný a krátký. Žádné hlučně tvrdé demonstrace ''Velké francouzské revoluce'', krom pár minut a to je opravdu trapné a k zoufalství. A abych si já, jakožto špatný dějepisný pamětník, pak u životopisného filmu, musel dohledat konec příběhu na Wikipedii, to se mi snad ještě nikdy nestalo. (21.01.2012)