Žena ve vodě

Jak už se někde psalo, Shyovy filmy, které prošly výhní kompromisů, byly lepší, než tento, u kterého dostal (vynutil si) MNS volnou ruku. Jeho Vesnice a Znamení se mně velmi líbily, budoval atmosféru a "překvapivé" konce jsem si užíval, ale tady: těžko říct, proč Žena ve vodě dopadla tak, jak dopadla. Takřka nekoukatelný, místy poloamatérský film, který sráží režisérovy manýry a sebezahleděnost. Jediný, kdo se svého úkolu zhostil snad nejlépe, je famózní James Newton Howard, jehož hudba zcela absurdně snímek drží nad vodou, resp. nad odpadem! Myslím si, že Shyův styl se už začíná lidem přejídat a že by měl přijít s něčím novým, ale bojím se, že u MNS to bude problém opustit když né styl, tak aspoň zaběhnutou kostru filmů. (09.06.2007)

„Keď človek spozná svoj vnútorný hlas, získa jeho život pôvab.“ O niektorých filmoch sa dosť ťažko píše a bojím sa, že DÁMA VO VODE patrí k nim. To, čo ostatných štvalo (čudné efekty, čudný scenár, čudné herecké výkony), mňa nadchlo – a to nijako zvlášť nemusím ako Paula Giamattiho, tak ani Bryce Dallas Howardovú. Ten film je ale skvelý, pretože prebudil moju fantáziu a pôsobivo skĺbil „civilizačný fenomén“ s detskou (až detinskou) rozprávkou. Krásna výprava „jednej bytovky s bazénom“, miestami veľmi rozkošní obyvatelia a množstvo vtipných, dojemných a strhujúcich scén. Niekto tento film neberie. Ja ho beriem. Ja ho beriem úplne. (18.03.2007)

Lady in the Water je nádherná alegória o príbehoch a tvorivom procese. Potrebujete múzu, ktorá vám do sveta vnesie svetlo, aby ste odhalili to starodávne kúzlo príbehov a našli všetky časti puzzle, z ktorých je príbeh zložený a ktoré sú po celý čas okolo vás. A možno nakoniec tým príbehom niekoho aj ovplyvníte. Ale musíte ostať samým sebou a nenechať sa zmiasť ľuďmi, ktorí do vašich úst vkladajú svoje príbehy... (21.05.2008)

Z pohádky do louže... ehm, bazénu. A podle mínění nejednoho kritika i diváka Shyamalan v posledních letech setrvale šlape do horších věcí než do louže. Já ale obdivuju každého, kdo jde neprošlapanými cestami a tomu, kdo chce jít za ním, ji neklestí a neuhlazuje, takže co chvíli zapadnete po kolena do bahna, co minutu se sápete kopřivami a co chvíli vás švihne trnitá větvička po tváři, protože někdy pak cíl opravdu stojí za všechnu tu námahu. Probuzení dítěte v nás je hodno i větších obětí, záleží jen na nás, zda ho chceme probudit. Pohádka není sprosté slovo, i když by to podle některých reakcí na film mohlo tak vypadat, protože tady jde o to, jak ochotní jsme přistoupit na pravidla indického příběhového mága a nakolik nám dělá obtíže přijmout, že v každém světě je místo na zázraky. Jako dětem nám to potíže nedělalo nebo jste snad někdo při vyprávění pohádky místo toho, abyste ani nedutal a poslouchal s široce otevřenýma očima a duší, vznášel dotazy, proč na Popelčinu a Sněhurčinu macechu nevlítla kontrola z úřadu péče o dítě nebo jak je možné, že Karkulčina nemocná babička žije kdesi v lesích místo v domě s pečovatelskou službou? Pokud jste s to na chvíli hrát podle M. Nightových pravidel, čeká vás vydatná porce hořkosladké fantazie, pokud ne, máte na to samozřejmě plné právo. Já si jen myslím, že tenhle film víc než jakýkoli jiný ukazuje, že kdo chce, hledá způsob, a kdo nechce, hledá důvod. P.S. Dřív jsem si myslela, že za setrvalé poruchy sekačky může závada na kabelu, ale teď už je mi jasné, že je to trávodlakova práce. A také jsem dala sbohem racionálním vysvětlením, proč je tráva zásadně nejhustší a nejvzpurnější kolem zahradního rybníčku. (17.05.2010)

Nádhera. Každý nový film M. Night Shyamalana se mi líbí více než ten předchozí a o Lady in the Water to platí taky. Shyamalan tentokrát rezignoval na nečekané pointy, o to více si hraje s atmosférou, a to způsobem zcela brilantním. Film sice působí velmi naivně, čímžto se sám znepřístupňuje velké části publika (filmové kritiky, kteří by chtěli třeba něco namítat, ovšem posílá Shy nevybíravě někam skrze postavu filmového kritika Leedse), nicméně právě postavy, hrdě nesoucí svůj úděl, a stavějící se čelem k realitě, byť zcela nepravděpodobné, jsou nakonec tím nejsilnějším na celém filmu, což je ještě podtrženo solidními ( a několika brilantními) hereckými výkony. Triky jsou výborné, hlavní stvůry, byť počítačové, nepůsobí uměle, naopak jsou velmi přesvědčivé, což v dnešním Hllywoodu není zdaleka běžné (vzpoměňme na všechny (po)tvory třeba v Harry Potterovi 3, nebo i zcela zbytečně digitální Pumy v Ohnivém Oceánu). O hudbě Jamese Newton Howarda nemá cenu se rozepisovat, jeho tóny opět povznášejí film blíže k uměleckému dílu, než pouhé zábavě, a už úvodní animovaný prolog vás dojme. Shyamalan to dokázal. Znovu! (07.09.2006)