Pád střemhlav (S03E01)

Tak tomuhle říkám quality TV! Jeden hodinový díl seriálu a svou dotažeností strčí do kapsy celý Volný pád s Michaelem Douglasem. Tam šlo pouze o to, že jistý muž nevydrží tlak současného světa a pomátne se. Tady se ale v rámci stejného tématu myšlenky rozbíhají na všechny strany. Dnešní svět je postavený na hodnocení - od této databáze (ano, i mně bylo trochu stydno, když jsem tento díl hodnotil) - ,,hele, šel bych večer do kina, ale na čsfd je to modrý.." - přes servery na hodnocení doktorů, učitelů, lajky na Facebooku... Přitom se samozřejmě okrádáme o svébytnost, stíráme rozdíly a odlišnosti, což je na tomhle světě to zajímavé. Film, na který jsme kvůli modrému hodnocení nešli, je třeba zrovna ten, který by nás osudově zasáhl. Přísný a podivínský učitel, kterému bychom dali špatné hodnocení, nám nakonec dal do života nejvíc. Je to snaha o dokonalý svět, kde se všichni usmívají, v obchodech jsou jen krásně červená jablka a v metru to voní. Dokud Lacie slzy předstírá, sbírá pozitivní hodnocení, když je její dojetí na konci opravdové, klesá hodnocení na dno. Jak praví Lynch: ,,It is all an illusion!" Ačkoli tu není žádné násilí ani krev, jen samí milí a usměvaví lidé, je to jeden z nejděsivějších dílů vůbec. A možná, že dokonce jeden z těch nejle... Ne, Cimře, nehodnoť. Každý ať si udělá názor sám. (06.11.2017)

Honba za lajky a oblíbeností, která vede k faleši, předstírání a vlastně i ke stresu. Black Mirror jde jako tradičně o temný krok dál a vytvořilo společnost, kdy lidé získávají společenský status a výhody na základě své oblíbenosti. Bryce je jako tradičně výborná - věříte jí každou předstíranou šťastnou i všechny ostatní emoce. Katarzní konec já beru jako happy end, kde se naše hrdinka zbavila té obrovské zátěže věčně nalepeného šťastného falešného úsměvu. (25.01.2017)

Naprosto geniálně vystavěný díl. Cítím se lépe právě v tomhle směřování příběhů. Kdy se vlastně neřeší něco, co není není, ale něco, co už skutečně je, jenom se to trochu navýší, protože něco podobného jednou nakonec bude. Aby to působilo jako varování. A jo, to píšu jako někdo, kdo si uvědomuje, že by v tomhle světě byl odpadlík nejspíš s 1,2. Takže si tohle hlavně nikdo nečtěte. Ať vám taky nespadne hodnocení ;) (06.07.2023)

Chápu kýčovitou a přerůžovělou stylizaci, chápu a beru milionovej nápad, ale nesedla mi asi ta forma nebo to provedení - společnost je sice cele a celá postavená na hodnocení se navzájem na stupnici od 1 do 5 (trochu mi chybělo, že si tam lidi nemohli posílat Odpady, haha), ale přesto to dělaj hrozně kostrbatě obyčejnejma mobilama, hodnotěj se i za drcnutí se na ulici a přitom to ovlivňuje ne jen jejich kariéru nebo společenskej status, ale někdy doslova i jejich život. Vůbec tomu neberu ten nápad, kterej je (jako v BM tradičně) zase skvělej, možná to ale celý hodnotim trochu níž i proto, že mě strašlivě srala ta mně extrémně nesympatická protagonistka. Jinak je ale ta obecná honba za lajkama na fejsbuku a instagramech a všude možně tak zvráceně zhoubná a nebezpečná, že pro mě bude zajímavý asi cokoliv smysluplnýho, co o tom kdo kdy natočí - a tohle je samozřejmě mnohem víc než jen to..‎ Takže díl je to zajímavej hrozně, celkově mi ale nesed tak, jak bych si přál (narozdíl třeba od Walda, kterej mi ani nesed, ani mi to nepřišlo zas tak zajímavý - na BM ojedinělej případ) - za mě teda silný 3*. (05.02.2018)

Vedle Fifteen Million Merits má nejoblíbenější epizoda Černého zrcadla. Jednak kvůli nosnému námětu - dobrovolnému uživatelskému hodnocení skrze sociální média a závislosti na něm ale také sekundárnímu jevu a fenoménu dnešní doby, o kterém píše třeba Byung-Chul Han. Ten představuje důraz na bezbřehou nekonečnou pozitivitu, vynucovaný zejména v korporátním světě, kdy se prostředí, v němž se člověk pohybuje, stává karikaturou lidského světa a připomíná spíš Lego příběh. V momentě, kdy vše potlačované silou vyhřezne ven, se daná osoba stává persona non grata. (07.12.2021)