Královna Margot

Co mě jako první napadlo - "Ještě že se toho filmu ujali samotní Francouzi" :) Znázornění důležité části svých dějin, které jsou ve filmu zachyceny i s různými detaily ale pro mě byli poměrně náročné a orientace v tom, kdo je přesně kdo,kdo je koho syn či bratr, nebo milenec ;) Kdo přesně je katolík a kdo protestant....Ale po určité době jsem se chytla, ale hlavně mě upoutaly kostýmy a úchvaná Isabella Adjani, které by asi těžko mnoho lidí v době natáčení hádalo skoro 40 let :) Více se mi líbila druhá půlka filmu, kdy se naplno rozjely intriky, nenávistné pohledy, touha po vládě a po krvi, která byla někdy prolita nevědomky a také realistické znázornění tehdejší doby, ve které se lidé zamilovávaly jen ojediněle... (09.09.2011)

Autorům filmového přetlumočení jedné z nespočetných próz Alexandra Dumase staršího se podařil malý zázrak. Aniž zcela překryli původní romantismus předlohy, odstranili větší část jejích slabin a dosáhli podstatně výše než např. tvůrci klasické adaptace TŘÍ MUŠKETÝRŮ z počátku šedesátých let. I když jejich Margot je oproti té původní poněkud idealizovaná, a to nejen ve vzhledu (viz WIKIPEDII), je zobrazena jako živá, zranitelná bytost, která si v mravně nevázané době zachovává základní mravní a lidské vazby (i když ne zcela konvenčně). Feministická reflexe, jež je v tomto pojetí určitě obsažena, je práva skutečnosti: tato žena byla intelektuálkou své doby. Ocenění scén, hereckých výkonů, kostýmních složek je nesporné. Mne osobně více zaujala zdařilá milostná scéna z úvodu filmu mezi královnou a neznámým hugenotem při jednom z mnoha jejích výletů do pařížských ulic - určitě se vyrovná obdobným scénám v POSEDLOSTI. Pozorný divák je v každém případě odměněn nevšedním zážitkem a hlubokými, trvalými dojmy a vzpomínkami. Je to málo? Je to víc než mnoho. (28.08.2007)

Zhruba ve chvíli, kdy pan bratr donutí říct Margot v katedrále "ano", mě v kině za krkem pošimral mráz, kterého jsem se do konce projekce nezbavil. Výborní herci v dobře napsaném příběhu (Dumasovu předlohu jsem četl a film je návodem, jak moderně a aktuálně přistupovat ke klasice), neuvěřitelně sugestivní Bregovicova hudba (funguje i na samostatný poslech) a Roussellotova kamera, no a skutečně naturalisticky podané výjevy z batolomějské noci, inspirované románem Roberta Merleho Mé dobré město Paříž (během nichž, pokud si vzpomínám, slabší jedinci opustili sál). Tleskám a říkám: Bravo! (05.03.2007)

„Čí meč krví zbrocený? Boží či jen svěcený?“ Královnu Margot musí Bůh milovat! Její krvavý příběh je totiž o něm. O braní jeho jména nadarmo a masovém vraždění ve jménu víry. I já jsem se do Margot zamiloval. Do sestry krále a dvou bratrů, slinících při pohledu na trůn. Tajemná kráska, svými bratry vycvičená k sebezničující ženskosti. „Ukradli ti všechny peníze? Tak mě budeš mít zadarmo.“ Skláněl jsem se i před jako kámen tvrdou Kateřinou Medicejskou a její horoucí mateřskou láskou, jdoucí přes mrtvoly. Tak chladnou a pragmatickou: „Chtějí po mě tvou hlavu, mám ji dát?“ Nájemný vrah Maurevel: „Prodejte ji draho. Nebo mě použijte.“ Oslovily mě i spousty vedlejších postav, které se příběhem jen mihly, ale jako by do něj vstoupily přímo z ulic Paříže, onoho dusného srpnového večera roku 1572. Podobně jako Marketa Lazarová, ani Královna Margot pro mne není jen film. Spíš svědectví doby, nějakým božským zázrakem zachycené na celuloidový pásek v oněch dávných časech. Tenkrát před staletími, kdy se vražděním ve jménu víry rodila naše přítomnost. (05.06.2013)

Je to tak výborně natočený film, že se až nechce věřit, že to tak opravdu vypadalo v 16.stol. ve Francii. Lidé jsou nepoučitelní, stále musí zuřit boje a války. Jednou z náboženských příčin, jindy boj o území nebo o nerostné suroviny. Na můj vkus je tam té krve ažaž, jenže taková hrůza to zřejmě byla. Malá poznámka k oficiálnímu textu distributora : pokud se tedy královna Margot vdala před 24.srpnem 1572 (Bartolomějská noc), pak se zcela určitě jednalo o století 16. a nikoliv 14. jak uvádí text distributora. (20.09.2007)