Královna Margot

Rok 1572, Paríž. Kráľova sestra Margaret de Valois si berie Henryho de Navarre a bývalá regentka kráľovstva a matka s veľkým vplyvom na syna Katarína Medici si mne ruky ako dokázala prostredníctvom neveľmi obľúbenej dcéry vyženiť náboženský mier pre Francúzsko. Netuší, že svadobné zvony sú umieráčikom pre kráľovský rod Valoisovcov, panujúci vo Francúzsku od roku 1328, a že Paríž sa čoskoro bude kúpať v krvi hugenotov. Pre päťhviezdičkové hodnotenie Kráľovnej Margot hovorí snáď všetko. Výprava je opulentná, dej strhujúci, herci do jedného brilantní. Nad všetkými však vyčnieva Isabelle Adjani, ktorá nám naservíruje bleskurýchlu premenu od nymfomanky posadnutej „spávaním s katolíkmi“, k žene uchovávajúcej ľudskosť a súcit uprostred pekla Bartolomejskej noci a za každú cenu chrániacej svojho nemilovaného manžela pred bratmi a matkou. Napriek tomu jej tú premenu budete žrať aj s navijakom a podobne sebaistý dramatický herecký výkon je treba v európskej kinematografii posledných dvoch dekád hľadať (snáď Monica Bellucci v Malene). Problém však je, že film trochu kašle na diváka neznalého dejín Francúzska, neškodilo by trochu osvetliť kde leží Navarra, Anjou a ďalšie územia, podľa ktorých pairi a iní šľachtici dostávali ony dodatky „de“ za mená. Takisto je trochu divné že k sestre kráľa nie je problém sa dostať priamo z ulice. Popkornový divák bude mať mierny guláš v postavách, ich motiváciách. Celkovo mi dej, akokoľvek zaujímavý pripadá dosť nekoherentný, preto dávam pred opakovaným pozretím prípravné štyri hviezdy, avšak 9/10, s povzdychom, že takto nejak by som chcel vidieť sfilmovaných Druonových Prekliatych kráľov. Pre tých čo by snáď nevedeli, Henry a Margaret nakoniec v roku 1589 zasadli na trón Francúzska, v roku 1599 však bol ich sobáš anulovaný, Henry sa oženil s Máriou de Medici a Margot, do smrti titulárna kráľovná Francúzska umrela v roku 1615 čím vo Francúzsku končí rod Valois a začína vládnuť rod Bourbonovcov. (28.05.2007)

Odvolávat se na Dumase, to snad ne...Kdyby tohle zpracování viděl, brečel by i mrtvej. Dějově zmatený, půl hodiny trvá, než zjistíte kdo je kdo a s kým. Francouzi jako tradičně skoro vůbec nemluví, ale vyřvávaj patetický hesla. Všichni, až na výjimky, se chovají jako magoři a bez příčiny začnou vyvádět jak pominutý. Scény na sebe nenavazujou, takže orientovat se v tom jde ztěží. Ale abych jen nehaněl - masakr na svatýho Bartoloměje je natočenej skvěle, Greggory jako Anjou se mi líbil moc a Isabelle je krásná. Ještě slovo k překladu: vážně musel král Karel říkat Jindřichovi Navarskýmu JINDRO? (31.01.2007)

Neznám Dumasovu literární předlohu, ale film se mi moc líbí. Výborné herecké výkony, nádherné kostými, kamera a hudba. Bartolomějská noc, to byla vskutku velká tučná zabijačka. Snad se na mě huguenoti nebudou v hrobech zlobit za ten výrok. Jen si tak říkám, když jsem se zaposlouchal, jestli už tenkrát používali ve francouzštině slova jako v moderní hovorové řeči. Ale proč by ne? Ostatně to je jen detail a ještě k tomu možná úplně zbytečně mnou nadhozený. (27.11.2007)

Skvělej historickej kousek... kdybych se vic učil, tak bych věděl, že Dumas toho napsal víc. Ale nejde o Dumase, ale o ty spletitosti, čachry, vraždy, nenávist, lásku, intriky a všudypřítomnou smrt. A právě ta smrt tomu dává perfektní šmrnc. Záběry s hromadou povražděnejch mrtvol poházenejch po ulicích, bez hader a bez života, to byly nejlepší záběry filmu. Taky ta svatba na začátku byla koží a všechny scény, kde se objevila nádherná Isabelle Adjani. Člověk se místama ztrácel v historickejch souvislostech, jménech, vztazích a jinejch dalších souvislostech, proto hňvjezda dolů. Ale jinak fakt nadšení... (27.04.2011)

„Čí meč krví zbrocený? Boží či jen svěcený?“ Královnu Margot musí Bůh milovat! Její krvavý příběh je totiž o něm. O braní jeho jména nadarmo a masovém vraždění ve jménu víry. I já jsem se do Margot zamiloval. Do sestry krále a dvou bratrů, slinících při pohledu na trůn. Tajemná kráska, svými bratry vycvičená k sebezničující ženskosti. „Ukradli ti všechny peníze? Tak mě budeš mít zadarmo.“ Skláněl jsem se i před jako kámen tvrdou Kateřinou Medicejskou a její horoucí mateřskou láskou, jdoucí přes mrtvoly. Tak chladnou a pragmatickou: „Chtějí po mě tvou hlavu, mám ji dát?“ Nájemný vrah Maurevel: „Prodejte ji draho. Nebo mě použijte.“ Oslovily mě i spousty vedlejších postav, které se příběhem jen mihly, ale jako by do něj vstoupily přímo z ulic Paříže, onoho dusného srpnového večera roku 1572. Podobně jako Marketa Lazarová, ani Královna Margot pro mne není jen film. Spíš svědectví doby, nějakým božským zázrakem zachycené na celuloidový pásek v oněch dávných časech. Tenkrát před staletími, kdy se vražděním ve jménu víry rodila naše přítomnost. (05.06.2013)