Obsahy(1)
Podraz podle ruského klasika. Úspěšná adaptace komedie N. V. Gogola v Činoherním klubu v Praze. Ve své době sklízelo velký úspěch představení Činoherního klubu podle N. V. Gogola Hráči (hrálo se v letech 1982 – 1991, televizní záznam je z roku 1983), ale svým příběhem okradeného podvodníka má potenciál zaujmout i dnes. Představení v režii L. Smočka stojí na kvalitním textu v překladu L. Suchařípy a přesně vyprofilovaných hereckých výkonech. Do malého městečka přijíždí profesionální karetní hráč a podvodník Icharev (J. Abrhám) s plánem pokud možno oškubat nějakou tu místní kavku. Stejný plán má ovšem i trojice místních vykutálených podvodníků (J. Kodet, P. Nárožný a J. Zahajský). Chtějí si s Icharevem zahrát karty, ale vzájemně hned poznají, co jsou zač. Zábava přesto pokračuje, hráči se chlubí svými úspěchy, svěřují si své techniky. Partička ovšem zalituje, že nemá, s kým by si zahrála. Je tu sice místní statkář Glov, ale ten se kartám vyhýbá jako čert kříži. A přitom právě čeká od banky dvě stě tisíc rublů za prodaný kus pole. Pánové ovšem o svou šanci nepřijdou. Glov sice odjíždí, ale nechává v hostinci svého syna, aby peníze vyzvedl. Hra může začít. Kdo na koho tady ušil kolosální podraz? (Česká televize)
(více)Recenze (32)
Kdysi jsem v TV viděl pravděpodobně tohle a bylo to nesrovnatelně ostřejší. Ale už si to moc nepamatuju, takže ke smočkovině: Na první dojem klauniáda ("sounáležitost s diváky v sále"?), což ruší. Ale na druhý dojem ta klaunská exprese Abrháma s Kodetem Gogola vynikajícím způsobem vytěžuje. Icharev je Abrhámovým přehnaným verbálním projevem skvěle psychologizován, Icharev neví, že v každičkém monologu sám sebe shazuje; cítímeť z mnohého jeho sebevědomého slovního projevu potlačenou nejistotu, strach z vlastní nezdatnosti, nepřiznanou neosvobozenost od konvenční morálky i duševní klopotnost jeho lpění na sebeidolu a ovšem nepřiznanost hazardu jako náhražkové emoční potřeby. To není jedno z prostě možných chápání Ichareva (nechceme-li se ztrapňovat nějakým "však víme, co se skrývá za fasádou"), to je Abrhámova interpretace, na první pohled fraškózní. Icharevovým pravým protipólem je však Sisoj Psojič (totiž pokud ho uzávorkujeme jako skutečného "úředníka z banky") a to nejen jako prototyp malého prospěcháře (proti Icharevovu sebeidealismu Velkého Vítězení), ale hlavně jako toho, kdo je cele při pragmatu, jímž není nic jiného než snadný zisk bez přívlastků a maximální možné uplatnění své omezené moci. Sebevědomí Sisoje Psojiče je přízemní, ale právem neotřesitelné, kdežto o Icharevovi platí přesný opak, přičemž v záři svého sebeideálu nevidí, že jeho schopnost kontrolovat pragma, na níž si tak zakládá, je ve skutečnosti chabá. Kodetův opulentní projev pak dává excelentně vyniknout všem těm komickým hrátkám s různými druhy a polohami rámcového fenoménu, jímž je nepoctivá ziskuchtivost, což že se ideálně doplňuje s Icharevovými monology jako rub s lícem, nemusím zdůrazňovat. Síla Gogolovy hry je pak zvláště v tom, že nejen toto je rubem onomu, ale i naopak. Rámcové téma skvěle obohacují např. ty momenty opatrného vzájemného přistupování v distanci (především při seznámení Ichareva s partou). Vedle koncertujícího Kodeta jsou Nárožný se Zahajským, nikterak špatně hrající, bohužel téměř jen statisty, naopak Středa je mu přesným protihráčem. Kotva milej jako vždy, Štibich spíš průměrný, starý Glov možná až moc senilní, Hrušínský v "husarském" výstupu ještě dobrý, ale v závěru slabý. Podstatnou vadou však je, že Abrhámova klaunská sebeshazující exprese je v celém závěru (od odjezdu party) už příliš přehnaná a finálnímu vyznění dost škodí. Krom toho různé "aktualizační" vtípky vkládané do Gogolova textu v průběhu celé hry jsou v kontextu doby provedení sice trefné (a diváky v sále vděčně přijímány), ale samotnou hru spíš ruší a v jejím rámci nějak moc vtipně nevyznívají. Než i tak lze říci, že tato adaptace a provedení Gogolových Hráčů jsou velmi dobré. A dobře provedeni jsou Gogolovi Hráči geniální hra. ()
Hodnotím verzi z Divadla v Dlouhé, rok 2014. Školní představení se ukázalo býti překvapivě zábavnou a svižnou satirou, jež se pravděpodobně od originálu Nikolaje Vasiljeviče Gogola příliš nevzdaluje, ale přeci párkrát elegantně odkazuje na současnou českou politiku a německou politiku čtyřicátých let (rozumějte nacisty). Příběh o jednom velkém podvodu je názornou ukázkou toho, čemu se říká plot twist. Vřele doporučuji. ()
„Žít jako hlupák, to není žádné umění. Ale žít vtipně, chytře, že tě nikdo nepodvede, že ty všechny podvedeš, to je úkol, cíl.“ Jen, kdo je tu podvodník a kdo podvedený? Gogol ve své polozapomenuté hře i po staletích prokázal, že je mistrem zápletky, skvělé pointy a propracované typologie charakterů. O tu zde jde především, stejně jako jsme to již mohli zaznamenat u Revizora. Opět máme před sebou groteskní pohled na soudobou morálně upadající ruskou společnost, ovládanou duchem materiálních statků („Pro člověka je nejdůležitější rodinný život … - A hned potom karty …“). Jak současné, nezdá se Vám? ()
Ve své době skvělé, dnes už jen dobré. 1) 44letý Josef Abrhám či 46letý Jiří Kodet se fakt vyblbli. Zejména v souvislosti s nimi oceňuji různé režijní vychytávky a dobové aktualizace._____ 2) Hercům (zejména Abrhámovi) bylo místy špatně rozumět._____ 3) Inscenace má místy hluchá (nahluchlá) místa a je velmi předvídatelná. ()
"Nemějte mi to za zlé, pánové, ale dal jsem jí jméno jako člověku." - "Jméno, jméno, jméno... Jakto, jméno?!?" - "Jmenuje se Adelaida Ivanovna." - "Nová myšlenka! Pojmenovat karty po člověku, no mně osobně to připadá velice vtipné.".........Famózní!!! Kritika 1) Gogolovy doby (v tomto ohledu se jedná o zachycení reality par excellence), 2) minulého režimu ("Je to podnikatel! To tady u nás nemáme." ), 3) lidské existence vůbec. O hereckých výkonech není třeba vůbec hovořit, ty za sebe mluví samy. Celá výstavba inscenace, v kombinaci s výstavbou samotného textu, je geniální - v podstatě se celou dobu nic neděje, ale nervozita stoupá už minimálně od poloviny, v závěru již není možné dýchat, je to zkrátka neuvěřitelné. Pořád se tam jenom kecá a mastí karty, chlastá, chodí se kontrolovat dveře (což je mimochodem výborně vystižený hráčský tik - pořád si kontrolovat čistá záda, až je z toho reflex) apod. A k čemu to vede? K jediné otázce - nač se lze vlastně v životě spolehnout? Největší vtip spočívá v tom, že on by si Icharev samozřejmě mohl s Adelaidou Ivánovnou nahrabat třeba desetkrát osmdesát tisíc - ale on si v určitou chvíli uvědomí, že život (jak jej popisuje Gogol) je stejný jako partie karet - vabank, štěstí, náhoda... Jakákoliv tvrdě vydřená dovednost je podle Gogola k ničemu, jelikož záleží jen na náhodě, jak člověk skončí. Tato bezmoc ovlivnit život, toto vědomí slepého štěstí je jediným Icharevovým poznáním. V tu chvíli, kdy si toto uvědomí, tak pozná podstatu života v Gogolovském slova smyslu. A v tuto chvíli a s tímto vědomím pro něj samozřejmě život ztratí jakékoliv hranice a konzistenci a slije se v jedinou šmouhu. ()
Reklama