Karamazovi

Nenadálé přechody z nezávazného klábosení do inscenace, vystupování z rolí a pletichaření mezi hereckým souborem na pozadí divadelní zkoušky obohacují Dostojevského vrcholné dílo o poukaz, že každé hlediště je zároveň i jevištěm a že prostor, jenž by jevištěm nebyl, nejspíš vůbec neexistuje. Jde nejen o to, že celý svět je jevištěm a všichni jsou jen herci, ale především o morální důsledky toho tvrzení. Takový náhled je živnou půdu pro zlo, neboť všichni mohou předstírat, že jim byla role záporné postavy někým přidělena a oni sami nenesou žádnou odpovědnost. Nejsou čeští politici taky takoví Smerďakovové, kteří se pod pláštíkem nepochopené ideje demokracie dopouštějí těžkých zločinů? (18.09.2009)

„Člověk pochopí, že je smrtelný, že nemá naději na vzkříšení! A přijme smrt a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile bude člověk bohem, přestane platit jakýkoliv zákon. VŠECHNO BUDE DOVOLENO!“ Na úvod pár superlatívov. Karamazovi sú bez pochyby jedným z najzásadnejších a nebojím sa povedať, že i najlepších českých porevolučných filmov, ktorý hravo prekonáva vysoké kontinentálne štandardy a stavia sa na absolútnu špičku európskej produkcie posledných rokov. Sú zároveň divácky vysoko záživným experimentom, skúmajúcim dialektický vzťah spoločenských otázok k dobe a zároveň hranice fikčného sveta, divadla, filmu a reality. Zelenkovi nemožno uprieť režijnú genialitu, s akou uchopil tento po každej strane dokonale obrúsený sémantický drahokam. Absolútne vystihnutie vznešenej divadelnej tragiky sa pretína s miznúcimi okrajmi javiska, ktoré sa približuje k človeku. Apriórne kritiky, ktoré sa na film zniesli kvôli zasadeniu do súčasnosti, zvolenému prostrediu a "rušivému" konfliktu mimo hru sú chybné. Sú to totiž práve Dostojevského motívy, ktoré plynulo prechádzajú a rezonujú v skutočných životoch hercov. Preto nemožno chápať tieto dve línie, teda divadlo a "realita" ako rozlíšené a sústrediť sa len na jednu, pretože spolu splývajú a len v jednote utvárajú ten skutočný význam. Svoje miesto tu právoplatne má zriedkavý Zelenkovský humor (tá jeho bizarná odroda, ako poznáme i z jeho predchádzajúcich filmov, avšak hercom presne, ba až civilne sedí) i smútok, stret tradície a modernity postindustriálnej spoločnosti (továreň, ktorej ideologický zámer bol porazený), reflektovanie súboja ľudského materializmu a viery v Boha o dušu človeka vo všetkých odtieňoch. Vyzdvihnúť musím i strhujúcu prácu s kamerou a scénou, kde každá rekvizita dostáva významovú hĺbku a použitie niektorých zariadení továrne vyráža dych. Nezabúda sa však ani na emócie - tie sú ťažiskovým bodom stretu fikcie a skutočnosti, ktorý naplno exploduje v drtivom katarznom závere. Nekompromisné pedantné opus magnum Petra Zelenku s excelentným obsadením, ktoré mi dalo riadne do tela. 100% (15.01.2015)

Samotnou hru Karamazovi jsem neviděl, ale tatínek mě před ní mnohokrát varoval, takže mě to vlastně ani nikdy nenapadlo. No a film Karamazovi je vlastně hlavně o té hře, kde Trojan přehrává a ostatní nehrají vůbec, ale jistě to byla snaha o vykreslení toho, že jde teprve o zkoušku a herci to ještě tolik neumějí, potom tedy bravo. Mimo hru se postupně rozjedou dvě plytké zápletky, z nichž jedna prošumí do ztracena a druhá skončí jako klišé. Pochvalu určitě zaslouží hudba, obzvláště na konci, kdy její hlavní téma je lehce doprovázeno rytmicky se vlnícími kovovými monstry továrny, takže výsledkem je vlastně pravá industriální hudba. (11.07.2008)

Na české poměry dosti odvážný film. Není nejšťastnější Karamazovi poměřovat s literární předlohou, neboť její kvality rozhodně nedosahuje ani neparafrázuje Dostojevského myšlenkovou rovinu tak dostatečně, aby byla divákovi neznalému největšího ruského "existencionalistu" přijatelně přiblížena, osvětlena, pře(d)ložena (to už ji možná lépe vystihuje Woody Allen v některých svých intelektuálních pastiších ;-)). Film je zajímavý z jiného hlediska: velice poutavá meta-vyprávěcí hra s divákem - příspěvek do početné skupiny uměleckých děl, které reflektují sami sebe. Velké množství zcizujících efektů, úniků, pastí na diváka, kliček a centrů. Celková podoba filmu je trochu neuspořádaná a mnoho zajímavých motivů nebo situací je zde pouze naznačeno, nedotaženo nebo ne zcela adekvátně využito. Karamazovi jako celek poukazují na svůj mnohem větší potenciál. Při jejich sledování jsem se nemohl ubránit pocitu, že by je Zelenka zvládl natočit o něco lépe. Delší stopáž filmu by rozhodně neuškodila (myslím, že i kdyby film trval tři hodiny, pořád by se bylo na co dívat). Jakási neučesanost a anarchie snímku působí velice svěže, ale vzbuzuje v divákovi pocit, že by chtěl víc (nebo alespoň ve mě, ať tady hloupě nedeklamuju za všechny). Přesto jsou Karamazovi natolik originální a oproti jiným tuzemským "hračkám" předvádí takovou vyspělost, že je třeba je patřičně ohodnotit. Jsem zvědavý, s čím přijde Zelenka příště, protože se zdá, že v předchozích filmech se pouze jaksi rozehříval (brousil svoje umělecké výrazivo) a nyní předvedl umný kotoul, aby dal všem na srozuměnou, že příště zvládne i salto mortale. (07.02.2009)

Zelenka a jeho mystifikace tomu filmu kouká úplně ze všeho, takže dramatické zvraty, těžící z jiných zdrojů než z Dostojevského hry, mne nechaly chladným a Zelenkovy pokusy o Českého Lynche (několik výrazných wtf) filmu také nepomohly. Technické zpracování je ale brilantní a hercké výkony jakbysmet (Trojana ale imho přehrál Novotný) (06.03.2008)