Marley a já

Označení komedie moc nechápu. Život hlavních (lidských) postav se mi naprosto hnusil. Sice mam luxusně vyhlížející barák z papundeklu ve snobský čtvrti, ale v práci dělám něco, co jsem nikdy dělat nechtěl, jenže šéf mi za to nabídnul vyšší plat, tak držim hubu a dělám to, abych dokázal uživit svou na první pohled "dokonalou" rodinu. V tuhle chvíli bych si dokázal představit nějakej zlom, kdy se Owen Wilson nasere a třeba celou rodinu umlátí tupou stranou sekery. To by byl příběh :-) Ale ničeho podobnýho se tady fakt nedočkáte. On prostě přežívá dál... Život psa v hlavní roli taky nebyl zrovna ideální. Jeho majitelé se o něj moc nestarali a dokonce se ho chtěli v jednu chvíli zbavit, protože jim překážel. Takovejm lidem pes do ruky vůbec nepatří. V podstatě se o toho psa začali starat až úplně ke konci života, kdy jim najednou docvaklo, že pes neni plyšová hračka, ale živej tvor, kterej stárne a jednoho dne umře. Já měl stafordku, která se dožila bez pár tejdnů 14 let a tak mi film nějak připomněl to psí stárnutí a ten konec na mě aspoň trochu zapůsobil. Taky jsem si prožil tyhle situace, kdy pes najednou má problém vyjít schody, pak návštěvy veterinářů a nakonec i to "uspání". Jako film o lidech je to fakt o hovně. Jako film o psovi aspoň ten konec za něco stojí. Podruhý to rozhodně vidět nemusim. Podívejte se radši na You, me & Marley :-) (12.02.2011)

„Zlato, ja sa síce smejem, ale myslím to vážne.“ Podobne, ako najlepšie športové filmy, ani najlepšie filmy o zvieratách nie sú o zvieratách: šport/zviera sú len šikovný prostriedok, ktorým tvorcovia hovoria o ľuďoch. Marley a ja nie je o psovi (napriek tomu, že je skoro v každom zábere). Je o nás, o tom. O tom, ako domáce zviera nenápadne (milimeter po milimetri) ovplyvňuje náš každodenný, stereotypný život. Našu súčasnosť. Našu budúcnosť. Bez toho, aby sme si to naplno uvedomovali. A keď umrie, umrie kus z nás. Výborne zrežírované TONY klišé, ktoré sú presne na tých miestach, na ktorých mali byť, aby to zapôsobilo (vrátane povinného, ale fantastického, finále). Rozpočet 60 miliónov, celosvetová tržba 244. (29.12.2010)

Bylo by to za tři hvězdičky nebýt dojemného konce, který jsem očekával, ale i přesto na mě zapůsobil. Místy ztřeštěně komediální scény mi nepřišly vhod, ovšem celkově jde o pohodovou rodinnou podívanou s dávkou emocí na závěr. Kdyby někteří herci uměli hrát tak jako němé tváře, které nepotřebují školu k tomu, aby pobavily a dojaly, mohli by si gratulovat. (22.11.2011)

Klasika z toho nekouká, ale pejskaři a citově labilní spoluobčané probrečí dobrý pakl kapesníků. I já uronil v citově vyděračském záběru slzičku (zabrat ty hluboké černé studánky byl fakt podraz), ale filmu by slušelo sestříhání o dobrých 20 minut, zmenšení počtu hluchých komediálních výstupů typu "pes běží, něco padá, běží Wilson a Aniston" a větší důraz na dramatickou rovinu. Témata manželské krize a dalších zákoutí normálního života mě bavily mnohem víc, než když se tvůrci snažili o další tuctovku s ťuťu čoklíkem na plakátu. (14.03.2009)

Lassie, Goro, jděte se zahrabat, tady je příběh opravdového psího hrdiny. Tenhle film je velké vyznání lásky všem těm chlupáčům, které máme často chuť zkopat za to, že nám počůrali koberec/rozžvýkali botu/tyranizují kočku/sežrali večeři/pozvraceli se pod stůl, ale kterým stejně nakonec odpustíme. David Frankel očividně miluje psy a dokázal svůj film naladit přesně na tu emocionální frekvenci, kterou cítíme ke svým "Marleyům". Jeho film zasahuje tam, kde má, ke konci dokonce citově vydírá (úspěšně, kapesníčky s sebou), ale těžko se na něj zlobit, protože některé scény jsou tak odkoukané ze života, že vám ty slzy do očí vstoupí samy: osvobozující scéna na pláži, kde zazní Lucky Man od The Verve (ta scéna mi nejde z hlavy, je v ní něco hlubokého, smutného a říkajícího o životě), Marleyho večer těsně před porodem jeho paničky, Johnovo loučení na veterinální stanici. Je to sentimentální, vyděračské, ale taky pravdivé, hořkosmutné, optimistické. Velké překvapení, které nedoporučuju cynikům. (11.03.2009)