Opouštět Petrohrad

Československá televizní inscenace odehrávající se v Petrohradě v roce 1825, těsně po skončení neúspěšného proticarského povstání a potrestání jejich vůdců, známých jako děkabristé. Komorní dílo geniálního dramatika, režiséra a scénaristy O. Daňka zachycuje carského ministra Speranského v podání J. Vinkláře, zpytujícího své svědomí kvůli tvrdým trestům, které rozdal odsouzeným povstalcům. Mezi povstalci, kteří své spiknutí vůbec organizačně nezvládli a byli snadno zajištěni policií, bylo hodně ruských šlechticů, a proto není divu, že k zamyšlenému soudci přijde kněžna Volkonská (T. Brodská) prosící o povolení k odcestování do tábora nucených prací v sibiřském Něrčinsku za svým mužem. Soudce a kněžnu doplňoval v jejich rozhovoru policejní plukovník Benkendorf (F. Němec) a mladý intelektuál Gribovský v podání O. Vetchého, o němž se později zjistilo, že ono prosincové povstání pomohl zneškodnit tím, že spiklence udal. Není snad třeba dodávat, že všichni účinkující předvedli vynikající herecké výkony, což mě překvapilo zejména u T. Brodské, jejíž hrdou kněžnu, toužící putovat za svým mužem přes téměř celé Rusko, hodnotím jako jednu z jejich nejpovedenějších rolí. Velmi mě zaujal rozhovor mezi kněžnou a soudcem, který se ji snažil od její nebezpečné cesty odradit, o poloze Něrčinsku, dnes patnáctitisícového města v Zabajkalském kraji, a jeho vzdálenosti od Petrohradu. Ačkoli poměrně prostý příběh vypráví o situaci českému divákovi poměrně vzdálené, díky skvěle napsaným dialogům a neméně dobrým hereckým výkonům se mi tento snímek jeví jako velmi působivý, ostatně jako mnoho ostatních děl od pana Daňka. Jeho jméno je pro mě zárukou kvality a vzhledem k tomu, že podobné historické televizní inscenace chovám ve velké oblibě, nemohu hodnotit jinak než nadprůměrně. (05.11.2020)

Herecký koncert (otřepaný výraz, který tady ale platí) a zároveň učebnice pro scénáristy a tvůrce dialogů. Vyhraněné typy, vyhraněné názory, přesná palba replik, které opravdu vyrůstají jedna z druhé a staví promyšlenou strukturu inscenace. Dost možná vrchol Daňkovy televizní tvorby. S každým dalším zhlédnutím také víc a víc obdivuji Terezu Brodskou, s jakou přesvědčivostí zahrála nejtěžší roli celé inscenace. (11.03.2014)

Další ze skvělých televizních inscenací, za nimiž stojí Oldřich Daněk. Marie Volkonská, dcera generála Rajevského, hrdiny válek s Napoleonem, neústupně bojuje za své právo sdílet osud s manželem odsouzeným k vyhnanství na Sibiři za účast v povstání Děkabristů. Daňkův smysl pro lidský charakter dává hercům prostor ke skvělým výkonům. (02.09.2010)

"Trpět, to je to jediné, k čemu máme talent…" Oldřich Daněk svůj scénáristický talent (a zejména vlohy pro výborné dialogy) projevil i v tomto "útržku z běhu dějin". O osudech krásné kněžny Volkonské (v podání neméně krásné Terezy Brodské), která "neprosí o milost, ale o své právo," jsem doposud nic nevěděl. Musela to být jistě odvaha odejít z honosných paláců Petrohradu na Sibiř, do prostředí rudných dolů u Nerčinsku. Policejní plukovník (standardně pěkný výkon Františka Němce) tuto její odvahu označuje za "horkokrevné rozhodnutí", z Terezy Brodské je však cítit nejen odhodlání, ale i jakási vnitřní vyrovnanost s osudem. Zajímavou postavou tu je i mladý konfident (výborný Ondřej Vetchý), jehož glosy tuto televizní inscenaci poměrně obohacují ("Lépe sedět za soudní stolicí, než před ní…. "To jsme celí my, chodíme do předem prohraných bitev a ještě do nich vodíme své děti...."). (09.05.2022)

Další z Daňkových konverzačních TV hříček na historická témata. Dialogy jsou to jistě zajímavé, jen kdyby... V tomto případě bych uvedl - kdyby víc respektovaly mentalitu vysokých ruských úředníků, která se nejspíš od carských dob až do dneška prakticky nezměnila. Samoděržavný systém byl v Rusku v podstatě i za dob Sovětského svazu a udržel se až dosud, je úplně jedno, za co se v té které době převléká. Žádným sentimentem či sklony k hlubšímu filosofování ruští vysocí úředníci jistě nikdy netrpěli, to mohla leda tak ve zlaté kleci žijící ruská šlechta (z nudy, splínu či rozmaru) nebo ruská inteligence, která vždy vzbuzovala zasloužený respekt i v mezinárodním měřítku a obohatila významně i světovou kulturu. Je tedy sice půvabné sledovat tuto hříčku, nikoliv ale příliš věrohodné. Tereza Brodská zde navíc působí jaksi unyle, což podivně kontrastuje s deklarovanou (a nejspíš i skutečnou) odvahou kněžny Volkonské. (21.09.2020)