Californication

Ale jo, David Duchovny je fajn, Natascha McElhone je fajn, režie je fajn, scénář je v rámci toho, čím chce seriál být, velmi dobře napsaný, jenže co naplat, aby se vám dílko líbilo, musíte mít nějaký pocit ztotožnění s jeho hrdiny a já už dávno neměl tak nepříjemný pocit jako při sledování Californication. Mám rád nedokonalé postavy a snesu nemalou dávku cynismu, vulgarity nebo deviací filmových hrdinů, s oblibou konzumuju snímky Guye Richieho nebo rodinku Simpsonových. Opravdu se mi líbil seriál Huff, který je tak trochu o tomtéž, jenže Californication překročil pomyslnou hranici únosnosti a tam, kde si zjevně klade za cíl bavit, ve mě spíš vzbuzuje smutek, případně znechucení. Je totiž o lidech, kteří zjevně neumí žít a nikdy se to mimochodem nenaučí. Celé to vyvolává dojem bezútěšného marasmu komunity lidí, kteří jsou přesvědčeni, že život se dá tak nějak prošoustat, kterým nic neříká slovo odpovědnost a kteří zjevně ve svém životě nenarazili na skutečné problémy. Jak je to pro americkou produkci typické, seriál se odehrává v prostředí vyšší střední třídy, která nemá existenční starosti a svět pro ni je jeden dlouhý karneval. Mohla by to být kritická sonda do života dnešní konzumní společnosti, nebýt zjevné snahy především bavit a hláškovat. Californication sice není tak hloupý, jak na první pohled vypadá, ale zdaleka není tak chytrý, jak si mnozí jeho fanoušci myslí. Jeho hlavní zbraní a diváckým tahákem je cynismus a sexismus, ovšem v takovém dávkování, že to u mě vyvolává obrannou reakci. Takhle to v reálném životě naštěstí nechodí, nejvýš tak na swingers party. Californication má sice co nabídnout, ale tak nějak se s jeho světem míjím a na každý další díl bych se těšil asi na čtvrtletní písemnou práci z matematiky. Celkový dojem: 45 %. (21.03.2010)