Vejdi do prázdna

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. (14.05.2010)

Když na vás z 161 minut dlouhého filmu nejvíce zapůsobí úvodní titulky, je zkrátka něco špatně. Enter the Void je hloupá, prvoplánově šokující a do sebe zahleděná festivalová ptákovina, která je ještě ke všemu úmorně dlouhá a úmorně nudná. Vše, čím dokáže zaujmout, se odehraje v první půlhodině, načež následuje téměř nekonečná sebeonanie s naprosto směšnými dialogy a banálním příběhem, to vše zaobalené do psychedelického hávu. Pokud použiju jeden příměr v souladu s obsahem filmu, tak bych jeho sledování přirovnal k tomu, jako by z vás holka po vzájemném vyvrcholení nechtěla slézt a ještě celé dvě hodiny v této poloze ležérně žmoulala vaše přirození v ruce. Nuda k posrání! Po audiovizuální stránce nelze v první hodině vytknout téměř nic, ovšem po hodině se i ona okouká a všechny ty kamerové nálety a přechody mezi scénami se stávají extrémně repetitivní a otravné. A v neposlední řadě i ten potenciál, které Tokio jako filmová lokace se všemi jeho zajímavými specifiky nabízí, je zde naprosto šeredně promrhán – celé Tokio, respektive i Japonsko je zde redukováno na místo s pár uličkami s neony a nic víc, takže by se film mohl odehrávat v podstatě úplně kdekoli na světě a výsledek by byl stejný. Ach jo, těžké to zklamání. Kdyby se z toho Noé nepokoušel udělat erotické drama s přesahem do tibetského buddhismu a natočil prostě a jen čisté porno s vymazlenou audiovizuální stránkou, které si na nic nehraje, udělal by mnohem lépe. Lepší 1*. (18.02.2021)

Mastershit. Pseudo/kvazi artové nezávislé drogové porno (což je vlastně naprostý oxymóron) se schematickým příběhem (respektive s jakousi nelineární a fragmentární narací) bez jakékoliv interesantní ideje, navíc s rozpadajícím se syžetem, což je očividně účel), který onanuje sám nad sebou. Pár originálních nápadů (práce s kamerou a střihem) film zachraňuje od odpadu. Formální prostředky filmu ale u mě nikdy nezastíní myšlenkové vakuum. Noé není normální a natočil si, co chtěl. To ovšem neznamená, že každý experimentální film (s filosofickým podtextem) je třeba cenit jako poklad, ani v době dnešního stále tupějšího mainstreamu. Btw – nejlepší je na tom ten plakát. (Více časem, došla mi cizí slova. Tímto zdravím Enšpígla). Tenhle film jedině s Dimethyltryptaminem. (04.05.2010)

Jak se to říka? Wow - - - - , .. Kdo to viděl zhulenej? / / % ! >< 7 Ich-forma pořád existuje. ,,,--, . . ,, , , Neuvěřitelně silný filmařský koncept. - - - - - Podobný ponořující pocit jako u Loni v Marienbadu. @0%/] [()"?8ˇ% Hodně by mě zajímalo, jak to bylo technicky vyrobeno. O0O0O To Void. (14.05.2010)

Obrovské zklamání. Sice úvodní titulky, a cca prvních 40 minut na pět, ale od momentu jak Oskara zastřelí, je to jedna dlouhá nudná telenovelózní póza; sice vizuálek pěknej a technicky vychytané všecko, ale to je pro mě vždy u filmů nejméně relevantní. Příběh, co už jsem viděl/slyšel xkrát, trochu jinak... hrubě očekávatelný, což mě bohužel třeba vadí. Představte si že David Lynch udělal křížence telenovely a výchovného filmu o nebezpečí drog a máte to. Myslím, že kdybych to měl vidět někdy podruhý, tak za střízliva to nebude. Irreversible mnohem lepší. (05.07.2010)