Vražda

A je to tu! Nemožné se stává skutečností a legendární severská série Most dostává nakládačku od dánských sousedů!! Od prvního dílu to šlape a i přes množství epizod vás Zločin nepustí ani na minutu! Úplně jednoduchá zápletka rozpletená do geniálního příběhu a ukázková tvorba ve stylu honu na kočku a myš! (31.03.2017)

Sakra, tak teď netoužím po ničem jiném než aby někdo natočil bratry Mikkelseny, jak svádějí (hihihi) dvouhodinový souboj v zírání s nejistým výsledkem. Jo a detektivka taky dobrá. --- Po druhé a třetí sérii: Pořád je to celkem napínavá zábava se koukat, ale když to člověk všechno vidí v rychlém sledu, tak ta forma sama sebe začíná trochu diskreditovat. Takové to, že úplně vždycky úplně všichni vědí ještě o dva tajné levely informací víc, než původně dali najevo, a celou dobu lhali bez hnutí brvy, se začne trochu zajídat. (07.01.2018)

Po pilotu: Jelikož mám brutálně nakoukanou americkou verzi Zločin, tak jsem musela po 10 minutách pilot vypnout. Určitě je to stejně skvělé, ale já to prostě nedám. Za prvé mám oblíbené americké protagonisty a za druhé je to naprosto totožně odvyprávěné, takže přesně vím, jaká bude dalsí scéna. (10.12.2021)

V Dánsku se vraždy řeší výhradně za deště, mraků, pološera nebo tmy. A jenom to domalovává ponurou, vlezlou atmosféru Forbrydelsen, za kterou jsem strašně vděčný. Zavražděná Nanna je vlastně takovou Laurou Palmer, čímž taky podobnost s Twin Peaks končí a opravdu to nemá s douglasovými jedlemi nic společného - ta úvodní linka mi když už připomíná spíš Eastwoodovu Mystic River. Nicméně mě to vcuclo jako Sára jednu z těch svých nekonečných pastilek proti kašli. A nic na tom nemění ani ta přehnaná zamotanost, kdy kodaňská policie postupně obviní a zase osvobodí půlku města. Lars Mikkelsen hraje jako o život a nekonvenční parťáctví Lundové s Mayerem mě baví stejně jako psychologický ponor do většiny charakterů, a že jich není málo. Jejich tragické příběhy vtáhnou po pár dílech natolik, že budete chtít dokoukat. (05.01.2015)

Problémem první řady je za 1. nezvládnutost konceptu 2. neusazenost formy. Bod jedna znamená zhruba to, že dvacet dílů znamená tolik zvratů a falešných stop, že v části 17 se zdá, že se začnou zatýkat i členové filmařského štábu. Detektivové se chovají jako afektovaní šílenci, pro něž vina plyne z jediného (byť nepřímého) důkazu. Problém nakonec je, že některé "sidetracky" už prostě budí dojem účelových retardací děje a navíc se člověk v tom množství klamného balastu začne trochu izolovat od detailů případu. Bod dva znamená, že první asi 3 díly vypadají jako řadová televizní detektivka s nevábným vizuálem. Teprve nástup zkušeného Henrika Rubena Genze z toho udělá zajímavou a temnou podívanou s nápaditým využitím "psychologických" detailů. Jinak jsem ale spokojený - nápad se třemi paralelními rovinami je celkem dotažený, byť rodinná linie občas sklouzává k rozpačitému přešlapování. Obrovským kladem je obsazení v čele s neuvěřitelně charismatickým Larsem Mikkelsenem (ach ty rodinné geny) a spoustou postav, které ve své nevýraznosti získávají typicky severské kontury zaťatých a posedlých podivínů (platí to hlavně o ústředním duu). Zločinu si prostě cením jako odvážného pokusu ukázat vyšetřování jako drama plné omylů a osobních tragédií. Konec je bezchybný, ani tak ne proto, že by byl překvapivý, ale spíš pro to, jak dokonale respektuje anti-happyendovost. (26.01.2013)