Kvílení

Jazzem to začíná, jazzem to končí. První záběry přicházejí s údernou hlasitou melodií, závěr provázejí táhlé tóny, ve kterých atmosféra filmu doznívá uvnitř nás. Ano, jazz atmosféru uvádí, zachovává, přenáší, vytváří, uvolňuje i stísňuje. A právě o té atmosféře jsou Ginsbergovy básně i snímek Kvílení. Z celého srdce jsem nenáviděla ty 'chytré pány' (a paní) u soudu, co se tváří, že rozumí literatuře, že vědí, co znamená 'přínosná' literatura, že chápou Ginsbergův život a že na něj i na jeho díla mohou uplatňovat jakási umělá pravidla. Ale i celý tento soud je součástí atmosféry celého Ginsbergova světa, tak, jako jeho verše na pozadí snímků z jeho doby, více či méně autentických fotek, jeho vzpomínky a pokus pomocí animace proniknout do jeho myšlenek. Do myšlenek, mozku, těla...stejně jako mezi struny klavíru. Toho, který tvoří tóny se stejnou lehkostí jako Ginsberg vpíjí své verše do našich pocitů. (23.06.2011)

Film je složen ze tří částí, které se navzájem prolínají: 1) Soud, ohledně knihy "Kvílení" (kromě toho, že je celá část jasně černobílá v podání postav - tak navíc působí dojmem, jako by tvůrci filmu potřebovali posvěcení soudu, že kniha má literární hodnotu) 2) animace, ilustrující samotnou báseň (velmi zvrhlé - protože nejen, že je velmi levně vypadající - tak samotný nápad takto ilustrovat poezii je podle mě absurdní) a 3) rozhovor s Allenem Ginsbergem, jediná část, která je trochu zajímává, ale u ní se nelze zbavit pocitu, že člověk, který by hledal tyto informace, tak si je spíše dohledá v psané podobě, než ve filmové, kde je navíc autor ztvárněn hollywoodským hercem. (11.07.2010)

Vždycky jsem si chtěla přečíst Ginsbergovo Kvílení, ale znáte to, jedno pro druhý... tak proč nevyužít příležitost a nenechat si dílo předložit v podobě téměř autorské? Lze se domnívat, že tvůrci byli dílu schopni porozumět natolik, že mohli předat dál a zřejmě udělali, co mohli - od výběru Jamese Franca, přes hrané čb pasáže míchané s dokumentárním stylem v barvě, dobové záběry, fantasmagorické animace, atmosférický piano doprovod až po přednes poezie samotné - to vše vcucne diváka do víru básníkova pološílenství, i když v momentech, kdy je už už navázáno tenké pouto pochopení, dochází k jeho zpřetrhání soudními humoreskami, kde se zástupci světa rozumných navzájem ubíjejí argumenty o formálních hranicích obscénnosti v literatuře - nejspíš pro zachování zdravého odstupu, ale rozhodně i pro složku zábavnou, a to hlavně ve chvílích, kdy žalobce ironickým tónem předčítá kontroverzní úseky a vyžaduje racionální vysvětlivky, jakoby se nikdy nesetkal s hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci... Byla jsem... pobavená :-) (09.06.2012)

Je až s podivem jak konzervativně je udělán film o jednom z nejkontroverznějších básníků své generace. Syntéza hned několika stylů/žánrů/druhů je velmi zajímavý nápad, bohužel skoro v žádné z jednotlivých částí film nenaplňuje svůj potenciál. Soudní drama se ke konci zvrhne v litanii patriotistických hloupostí o americké svobodě projevu, animované pasáže mne stylem příliš nesedly a dokonce ani James Franco (kterého mám mimochodem moc rád) zde místy působil toporně, jindy zase téměř přehrával. Další do očí bijící rozporuplností filmu je explicitní kritika všemožných kulturních pavědátorů a teoretiků umění a to i přesto, že se vlastně samotný film snaží ukotvit báseň Kvílení, ne-li ji přímo racionalizovat. Jinými slovy zničit její (tak nádhernou) auru neuchopitelnosti. A tím vlastně v praxi provádí to, co kritizuje. A ačkoliv já sám studuji "kultůru" (silly me), mám raději, když si umění ponechává tajemnost a mnohovýznamovost. Rozhodně mne přijde lepší hádat, co jednotlivé obrazy znamenají a zapojit fantazii, než vzít báseň a říct "tenhle verš je obrazem tohoto zážitku a tento poukazuje na tohoto člověka." (12.10.2015)

Je to těžké s tímhle Kvílením. Na jednu stranu je mi sympatické, že se nejedná jen o další konvenční biografii "narodil se, vyrůstal, byl dole, byl nahoře, zemřel", ale nejsem si na druhou stranu jist, do jaké míry je pak funkční. Co je jisté, že se jedná o jeden z nejukecanějších filmů všech dob, což může být pro někoho, kdo se o tému nezajímá dosti úmorné. Největší devízou pak pro mě jednoznačně zůstala skutečnost, že jsem si po letech Kvílení připomněl a jako tradičně zjistil, že mi dnes dalo víc, než v dobách pubertálního vzdoru, kdy jsem jej vyznával. (13.02.2011)