Sherlock Holmes: Hra stínů

Zhlédnuto v kině. Nový Sherlock je vtipná, skvělá a rychlá jízda, to bez debat. Všichni herci do svých rolí parádně pasují (i ten Jared Harris se mi jako Moriarty líbil), potěšila mě kratičká účast Rachel a větší účast Noomi. Hudba Hanse Zimmera je jako vždy úchvatná a naprosto vás vnese do děje. Nicméně stejně jako u prvního dílu mi zde něco chybělo k naprosté blaženosti. Nebo alespoň spokojenosti. Spíše mi po celou dobu snímku vrtala v hlavě otázka pro uživatele tohoto serveru - proč, vám nevadí, že Ritchie z Sherlocka udělal Jamese Bonda, který vše přežije? Kde jsou ti, kteří speciálně u Tří Mušketýrů házeli odpady a nižší hodnocení s tím, že chudák Dumas by se obracel v hrobě? Jak to, že u Sherlocka nikomu nevadí, že si z toho Guy dělá legraci (Downeyho brýle, převleky za ženskou a podobně) ale když si z Mušketýrů udělal prdel Anderson, tak zde málem byla bitka o to, kdo to dřív nebo vtipněji shodí? Jo, to nebude námětem/knihou, ale zaujatostí vůči režisérům či tvůrcům, ale chápu, jsem moc naivní, když bych chtěl nějaké ty objektivní názory… Nic, film mě bavil, peněz nelituju a někdy si tuhle stínovou hru dám znovu. 80 %. (20.12.2011)

Berlínské vánoční intermezzo 2. Na počátku bylo slovo... mého muže, že nastal čas si taky jednou udělat večer bez společnosti potomka, o kterého bude pro tu chvilku vzorně postaráno, a zamávání dvěma lístky v ruce. Ritchieho předchozí výlet do holmesovského revíru se mi líbil, takže jsem projevila vzorně nadšený manželský souhlas. Ovšem zážitek z filmu v mnohém připomínal film samotný, přinejmenším v osudu nevěsty, která trčí v tmavé barabizně v Anglii, zatímco novomanžel si užívá líbánky v Evropě s někým úplně jiným. Hra stínů hraje stejnou hru jako řada sequelů, tudíž se oproti jedničce tlačí na pilu s dvojnásobnou silou, aniž by toho jaksi bylo tolik k přefiknutí. Pokud už v jedničce hrála zápletka druhé housle a ženské postavy byly víceméně zbytečné, tak zde si nevrzne ani zápletka, ani Irene s Mary (dámy prominou). Budiž. Homoerotický subtext přestal být subtextem, protože nazývat subtextem něco, co vás mlátí kladivem do hlavy, je trochu nepatřičné. To mi taky nevadilo, spíš naopak. Ale že se steampunková buddy-cop commedy zvrhla v pseudobondovku tak infantilní, že jsem co chvíli kontrolovala svůj hrudník v současnosti dosahující velikosti F (Fuj, to jsem se lek), jestli mi náhodou nepropukla samovolná laktace, to mi vadilo nemálo. Abych jenom nekritizovala, tak trio Downey-Law-Fry je k sežrání, ačkoli tradici, že v každém Ritchieho kousku se některý z bratří Holmesových svlékne, bych s dovolením omezila na Sherlocka, protože Downey v tomto ohledu přece jen smyslům lahodí víc, a jednotlivé scény, kupříkladu etuda s jedním mezkem pro bratra Sherlocka, jsou zábavné víc než dostatečně, jenom se nemůžu zbavit dojmu, že celek vykazuje podezřelou podobnost s ježčím gulášem, který přišel Holmesovi s Watsonem ve filmu tak k chuti, protože šťavnaté kousky remízují s flaksami a co chvíli si zapíchnete bodlinu do patra. Přežít se to dalo, ale musím bohužel konstatovat elementární fakt, že v době, kdy se na obrazovku vrátila druhá série Sherlocka pro 21. století, mi přijde tahle šachová partie Holmes kontra Moriarty, kde střelcům cuká prst na spoušti, koně jsou splašení, dámy se ocitají mimo šachovnici, věže se bortí v prachu a pěšci netuší, která bije, krapet zbytečná. Tentokrát to bohužel byl pat, Guyi, ale třeba se odveta vydaří líp... (05.01.2012)

To je ale překvapení... Po na půl digitálního plynu sunoucí se jedničce přichází Guy Ritchie s dost možná nejvyzrálejším filmem své kariéry. Sherlock Holmes se poučil snad ze všech chyb, které v prvním díle nasekal a nastavený koncept dotahuje takřka k dokonalosti. Dedukce a od toho se odvíjející působ dávkování informací a vlastně vyprávění obecně jsou vysloveně labužnická záležitost (a pro tentokrát si v ničem nezadá s minimálně prvním dílem televizního Sherlocka), digitální efekty šly pro tentokrát do ústraní a plní čistě doplňující efekt a lehký steampunkový nádech technických udělátek drží Sherloka přesně na hranici braku, který ještě není směšný, ale naopak působivý. Navrch neodolatelný bondovský feeling a jeden z nejlepších záporáků od... No nenapadá mě :) Šachové finále je epické. Ritchie přesně chápe podstatu předlohy (její kladné i stinné stránky - oživení Sherlocka na nátlak fanoušků) a jednotlivým momentům dává přesně tu přidanou hodnotu, kterou v danou chvíli potřebují. Tu zatlačí na dramatickou notu, tu zabrnká na emoce.. A tu všechno shodí na absolutní a absurdní frašky. Na poslední chvíli nejlepší divácký zážitek letošního roku, o to překvapivější, že se zrodil tam, kde bych ho nečekal ani omylem... (10.01.2012)

Nesdílím převládající názor, že pokračování dobrodružství doyleovského hrdiny je slabší než první díl, protože "dvojka" je co do tempa vyváženější než její předchůdce a zároveň si ji lze užít i jako vyprávění, jelikož jsou mnohem lépe distribuovány informace a poskytovány vodítka pro tvorbu hypotéz. Bohužel mnohem více rozšířenější "teorie" o tom, že ve druhých dílech musí být všeho vic, ale málokdy jsou lepší, převládá. Přitom podle jiného přístupu jsou sequely mainstreamových blockbusterů mnohem pozoruhodnější, pokud jsou natáčeny tvůrci s jasně rozpoznatelným rukopisem, protože ti se už jednou (komerčně, kriticky) osvědčili a nemusí se tolik podřizovat studiovým požadavkům. Bezpochyby to platí i pro Guye Ritchieho, který jednak v holmesovsko-watsonovské bromanci víc zdůrazňuje podvratnost v podobě možného queer čtení (čirá travestie!), jednak v nebývale sebereflexivním vyprávění vytváří nesčetné množství - především prostorových - mezer, aby se zaměřil na čirou potěchu ze samotné podstaty detektivní práce - dedukce jako takové. Zároveň se střet dvou dynamických sil vyprávění - Holmese a Moriartyho - otiskuje i do formální stránky snímku, která staví na pnutí dvou různých poetik (poklidného a dynamického, opodstatňující tak užívání zpomalovaček). Není to efektní, jak by si mnozí přáli, ale naopak maximálně efektivní, když i jednotlivé stylistické prvky, které v předchozí části sloužily k ozvláštnění obrazu jedné éry a její převládající filmové podoby, zde důsledně a důmyslně slouží vyprávění (především střidání velikosti záběrů). Konec? Doufám, že ne - chci další kapitolu. (29.12.2011)

Podobný "upgrade" jako z jedničky na dvojku Pirátů: Postavy schematicky poletují z A a do B a po chvilce je vlastně jedno, co se na plátně odehrává. Celá účast diváka se dá charakterizovat přítomností postavy cikánské věštkyně Noomi Rapace: I ta se filmem jen tak prokouká a téměř promlčí, protože nemá pražádný prostor k řádnému nahlednutí celému detektivnímu pátrání pod pokličku, natož odhalování indicií. Ritchie valí na plátno jednu zpomalovačku za druhou a zahlcuje omamnými vizuály, ale jako vypravěč příběhu, který strhne, selhává. Zbývá série schematických honiček se zaměnitelnou choreografií, průběhem i vyústěním, na jejímž konci přetrvává hořký pocit, že doyleovský arcidémon Moriarty si rozhodně zasloužil mnohem důstojnější duel. 5/10 [Londýn, 6/12/2011] (11.12.2011)