Vyměřený čas

Není čas ztrácet čas a tak dřív než mi na ruce dotiká poslední minuta, musím vysmrknout tento komentář a doufat, že film stihnu ohvězdičkovat, ať se na mě vzpomíná jako na rákosku, co plnila své povinnosti, uživatelky CSFD....50 vteřin života přede mnou a já žasnu jak umím rychle psát a dokonce se stihnu i zamyslet, proč jsem před deseti minutama vysolila za ten poslední nájem týden života, když jsem věděla, že mi zbude jedenáct minut. Možná to je tím, že už senilním, je mi 897 let a stále vypadám na 25, jenže mozek hloupne...30 vteřin života a já se musím pochlubit, že mě Vyměřený čas neodrovnal, ale maximálně lehce potěšil asi jako když místo kvalitní jebačky až do konce dostanete tři minuty dlouhej průměrnej orál. Řeknete si, že to nebylo nejhorší ale nestříkáte z toho plus nic moc za vzpomínku to ve Vás nezanechá. Myšlenka filmu nebyla zlá, zPRCování bylo průjemné a tak tu máme příběh dacana co vyhlásil stopku stopkám a hodlá mít na své ruce minimálně tisíc let. Já mám deset vteřin...sbohem krutý světe....Moment ono je před těma vteřinama ještě deset dalších čísel. Aha, takže já neumírám. Zasranej zelenej zákal trápí mé šikmé oči a dělá mi utrápenou žlutou hlavu. No což mrdat to, času mám dost, jdu se lesbit do nejbližšího bordelu s 903. letou Amandou a 912. letou Olivií co jsou stále šukézní (27.01.2018)

Kdybych to měl říct v účetnických pojmech - a ten film k tomu svým důrazem na čísla nabádá -, tak největší problém Vyměřeného času vězí v rozklíženosti mezi plánovanou kalkulací a výslednou fakturou. Zatímco plán zjevně počítal s ambiciozní velkolepou dystopií po vzoru Metropolisu, Brazilu nebo Potomků lidí, výsledkem je skromný, malý a trochu tezovitý film, ve kterém nejenže má duch dovolenou, ale pást se nemohou ani oči. Například to ghetto měla být totální anarchie, kde bez bouchačky nemůžete vyjít na ulici, místo toho je tam jeden srandovní gangster, co loupí čas. To je asi, jako kdybyste chtěli točit výpravný film o Kyklopech, i film samotný nazvali „Kyklopové“, ale pak ani jednoho Kyklopa na plátně neukázali. Jako kdyby chtěl Vyměřený čas tímto rozkolem mezi velkými plány a nevalným výsledkem pojmenovat problém všech pokrokářských hnutí, které také vždy dojedou na to, že se ideál začne odchylovat od skutečnosti, jak jsme to měli možnost vidět ve dvacátém století třeba v Sovětském svazu. Nejlépe tuto bezradnost Vyměřeného času vystihuje následující hádanka: představte si, že bychom vzali tentýž film, úplně stejný se vším všudy, akorát s tím rozdílem, že namísto ciferníku na předloktí odtikávajícího lidem čas budou ve filmu klasické peníze. Co bychom dostali? Dostali bychom naprosto esenciální béčko, ne-li ještě něco horšího (stejným způsobem se mimochodem interpretují horory – představíte si stejný horor, akorát bez monstra, o něž většinou moc nejde, je to jen taková vábnička odvádějící pozornost od hlavních postav). A i když se nabízí námitka, že právě to je pointa filmu, vyměnit čas za peníze, samo o sobě mi to přijde málo. Svým způsobem tak připomíná Vyměřený čas všechny ty okupanty z Wall Streetu - je to jen takové gesto bez uceleného programu a skutečného záběru. Ba co víc, dokonce ten film může být chápán, podobně jako Cameronův Titanic, jen jako takový příběh o bohaté dámě Amandě Seyfried, která ztratila chuť do života, podobně jako znuděný milionář omrzený přepychem na začátku, a aby rozehnala nudu a nalezla ztracenou vitalitu, pustila se do dobrodružství s chudým chlapcem, ale o nic víc tu vlastně nikdy nešlo. A naopak – chudý mladíček Timberlake, jak naznačuje konec filmu (-spoiler-), přesidluje z ghetta do světa fantazie bohatých, kde může realizovat své sny a spolu s novou přítelkyní užívat života na maximum. Závěr filmu si lze tedy vykládat jako zoufalé řešení hrdiny, který ze světa skutečné reality definitivně přesídlí do světa fantazie – jako by se Neo z Matrixu opětovně rozhodl beze zbytku rozpustit v digitální realitě matrixu. Chtěl bych proto vzkázat všem důvěřivým duším, že tento film nekope proti bohatým ve prospěch chudých, nýbrž spíše naopak. (28.01.2012)

Film je stavěn na zajímavém konceptu smýšlení. Diváka však staví do zvláštní situace. Na jedné straně zde stojí pohnutka, že na život má nárok každý. Na druhé však velí ekonomický rozum. Když všechen čas (v porovnání s penězi) rozdělíte mezi lidi, nepochybně se jedná o chrabrý čin. Nicméně čas má neúprosnější roli, než peníze a neustále mizí. Kdy se tedy společnost dostane do okamžiku, kdy ho "rozmělněn" mezi populaci všechen spotřebuje a vše skončí? Vskutku zajímavé dilema. Jasné je však to, že zbohatlíci vesele ovlivňují inflaci (která je svým paradoxem až úsměvná) a s časem nezacházejí dobře. Pokud si tedy nekladete filosofické otázky o existenci, snadno se ztotožníte s hlavní dvojkou (Justin a Amanda překvapivě v pohodě). Asi by to bylo na 5 hvězdiček, ale film řeší mnoho věcí jen povrchně: Kde se čas bere? Zhroutí se nakonec společnost jako domeček z karet? Kdo spustil toto odpočítávání, a proč? A mnoho a mnoho dalších... Proto jen 4 hvězdy. (22.02.2017)

Don't Waste My Time! Bonnie a Clyde lapeni v Gattace, kde je každý další den luxusem, který si nemůžou dovolit všichni. Může se zdát, že Niccol vyměkl a místy servíruje až zbytečně líbivou podívanou s logickými trhlinami postavenou na podobných pilířích jako Gattaca, kdy i ten nejmenší článek řetězce dostane svou šanci změnit svůj osud (samozřejmě na úkor něčího sebeobětování) ve společnosti s geneticky upraveným DNA kódem v žilách a v neodolatelných futu-retro kulisách, ale myšlenkové podhoubí má In Time i tak slušné a z hlavy hned nevyprchá. Jen to (za)tlačení na pilu tentokrát trestuhodně chybí. I přes to mi však tenhle běh o život, za lásku, za čas a za svobodu sedí víc než osudový sprint v The Adjustment Bureau. (05.11.2011)

Kapitalismus a kult věčného mládí ad absurdum. Chytrý (až na pár nelogičností) scénář, kde se sice čas neustále bláznivě přelévá a co chvíli se ho někomu fatálně nedostává, ale režii chybí drajv a tak se žádná nonstop nervydrásající honička s časem nekoná. Niccol akční scény neumí a ani mu o ně nejde, ale co ta slabá dynamika vyprávění? Spíš než časový tlak (když se opakovaně dostanete do situace, kdy vám zbývá jen hodina nebo dokonce jen minuta života, zvyknete si na to) jsem tak vnímal všudypřítomný materialismus, kdy má vše svou nemalou cenu, kterou jednou je a jindy není problém zaplatit. Film k zamyšlení a méně už ke koukání. (27.11.2011)