Poupata

A pak že Češi neumějí udělat drama… Poupata jsou filmem, který může být označen DDD (a nemá to žádnou spojitost s hrudníkem Anety Krejčíkové :-)) - Dobré, Drsné Drama. Mnoho českých filmů se v poslední době snaží zachytit českou společnost a nějak ji reflektovat, ale většinou jde o pokusy chabé, jejíchž postavy přímo šustí papírem, jak jsou "skutečné". Ale tohle v Poupatech nehledejte. Neměl jsem ani na sekundu problém uvěřit, že v Česku je takovýchto rodinek víc než jedna. Ani jedna postava v tomto filmu mi nepřišla zbytečná či "papírová". A to je v dnešním českém filmu (a hlavně dramatu!) poměrně unikát. Na konci jsem měl nutkání snímek trochu nadhodnotit, ale to bylo jen pár minut, myslím, že těch 80 % bude pro toto nevšední a uvěřitelné drama tak akorát. Možná, že to po druhé projekci budu vidět jinak, uvidíme… (01.08.2012)

Jeden z nejlépe zvládnutých českých filmů posledních let, kterému na výsledku neubírá ani dementní chování některých protagonistů, kteří jsou ovšem až snad jen na jednu výjimku dobře zahraní, přičemž nemyslím jen výborného Vladimíra Javorského, nýbrž i mladé osazenstvo, z něhož jsem (po)znal jedinou osobu a to ještě z nebetyčně debilní reklamy na ovocný pivo. Jakožto prvotina režisérova je výsledek ještě zajímavější (ačkoliv jeho dokumenty stojí za to), neb výsledek je vyzrálý na všech frontách, to i díky výborné kameře, která dokáže vykouzlit krásnou atmosféru, čemuž dopomáhá i hudba, na poměry cs filmu dosti nadstandardních kvalit. Navíc závěrečná scéna (škoda, že po ní následuje ještě minuta, která trošku kazí dojem) je naprosto dechberoucí a způsobila mi lehké mrazení po zádech. (17.10.2013)

Zahrajme si na Popelku a přeberme českou nabídku dramat za rok 2011. Pokud do ní zahrnu česko-slovenský Dům a u Vendety na okamžik škrtnu označení thriller, dostanu spolu s Poupaty jednoznačné stupně vítězů. Na pořadí ani tak nezáleží, důležitá je pro mě jiná věc. A sice, že se u nás stále umí točit poutavé drámo, které diváka dokáže strhnout a neruší jej nevyrovnanými hereckými výkony, tupou myšlenkou, mizivou atmosférou a kdo ví, čím ještě. Že jsme mistry laciných, horkou jehlou šitých komedií všichni dobře víme. Díky odvážné a zatím neznámé partě okolo Poupat jsme se však navíc dozvěděli i to, že je v našich podmínkách přeci jen možné natočit film s velkou lidskou duší. Pod tíhou svého vlastního komentáře zvedám hodnocení na pět hvězd s přáním všeho dobrého do další tvorby celému týmu Poupat. (13.01.2012)

Modelová socdráma ako vyšitá. Je tam kurva, je tam jej pasák, teda pardón striptérka, je tam gambler, ktorému nikdy nič nepadlo (scenárista aspoň mohol občas skočiť pri prieskume do herne), je tam mladá naivka, ktorá sa nechá nabúchať, je tam zima, je tam byt, kde sa všetci nepomestia. A nič sa zo zásady nemôže zlepšiť, pretože by to na fesťákoch odsúdili ako gýč a takto si môžu niekde po premietaní v Japonsku hovoriť, že v tom Česku je to hrúza a je dobré, že sa na to globálne upozorňuje. Ale tento prístup nechcem iba zhadzovať, pretože úprimne verím, a som svedkom, že život sa dá veľmi ľahko pokaziť a kde nie je nejaká tá inteligenčná a emocionálna výbava, tam to proste lepšie nikdy nebude. Čiže je otázka, či sú mnohé dnešné filmy šablónovité preto, lebo sa to ľahšie píše, alebo preto, že život samotný obsahuje okrem nepredvídateľnosti občas aj určité schémy a pri niektorých indivíduách presne viete, ako dopadnú. (13.07.2017)

Poupata dorostla a z krásného údělu a nadšených kroků k zítřku, jenž měl být nádherný jak rozkvetlá růže, zbyla pouty svázaná usychající kytice neštěstí a zmaru; kytice v odpadkovém koši... Poupata bez budoucnosti a s minulostí, která poutá ke dnu a už nepustí. To jsou poupata z roku 1985 dorostlá do Poupat roku 2010. Jiráský představil českému publiku po velmi dlouhé době skutečně realistické sociální drama, které není blbé, trapné, nebo odtržené od skutečnosti. Marně pátrám v paměti a napadá mě z poslední doby snad jen Šulíkův Sluneční stát a s určitými výhradami i Slámovo Štěstí (a to jsou oba z roku 2005). To, co již dlouhá léta točí např. v Anglii Ken Loach (Kes; Sladkých šestnáct let) nebo v sousedním Polsku Robert Glinski (Sviňky; Ahoj, Terezko), tady v té záplavě ironizujících, hláškovacích a především nerealistických filmů zoufale chybí. Poupata jsou opakem toho, co se tady točí běžně: Absence humoru a karikatur, pesimismus, bezvýchodnost a především přesný popis určitého problému. Zejména v první půlce je film výborný; bohužel s přibývajícím časem se začínají ve scénáři objevovat detaily, které až příliš připomínají otáčení kudly v otevřené ráně; detaily, které jsou přitažené za vlasy a trochu zbytečně prohlubují již tak hutnou depresi (postava prostitutky, pointa s vietnamským prodejcem apod.) I přes tyto drobné vady je však třeba vyzdvihnout to, jak jsou napsány jednotlivé postavy, protože přesně typologicky vystihují své předobrazy ze skutečného světa sociálně vyloučených. A osudy takových lidí je třeba si stále připomínat; zvláště v současné době, která poskytuje nadbytek živné půdy pro šíření sociálních problémů. Je třeba si to připomínat, neboť kde není budoucnost tam není ani hřích.... (3,5*) (24.06.2012)