Atlas mraků

Jistě podnětné dílo. Jenom nevím jistě, zda v tom, co bylo primárním záměrem režisérů. Nejvíce mne bavilo sledovat, jak je všeobjímající stranění menšinám vztahováno na konvence jednotlivých žánrů. Melodrama z uměleckého prostředí bylo přepsáno na homosexuální romanci, hlavními hrdiny původně bílého paranoidního thrilleru jsou černošská reportérka a její parťák jako vystřižený z blaxploitation akce. Žádný z použitých žánrů navíc není úplně „čistý“ - komedie je infikována útěkářským filmem, v thrilleru se najde prostor pro černý humor -, čím tvůrci přiznávají jejich vlastní postmoderní orámování celé předlohy, tedy hledisko, které nepatří žádné z postav. Na analyzování postmoderních žánrových dekonstrukcí je Atlas mraků fajn, selhává ale na základnější úrovni. Ploché postavy mne nezajímaly. Více než herectví mne bavilo dumání nad tím, kdo se pod kterou maskou skrývá. Stejně umělý, určený pouze ke sdělení nějaké nadosobní myšlenky, je každý z šesti světů. Jsou to světy pro kameru, bez vlastního života. Abychom nezapochybovali, že se jedna z rovin odehrává v 70. letech, snad v každém exteriérovém záběru po ulici přejede model typicky sedmdesátkového auta (např. Ford Mustang). Film nedokáže strhnout a nabídnout kompaktní emocionální zážitek. Akce zasazené do odlišných časoprostorů pospolu nevytvářejí silné sekvence, naopak si vzájemně překážejí a brání tomu, aby dozněly alespoň samostatné scény. Jestli bylo záměrem znesnadnit divákovi práci tím, že příběhy jsou rozsekané, nikoli vrostlé do sebe, proč to neustálé vytváření banálních tématických a grafických (v menší míře symbolických) paralel? Když už, ať alespoň podobnost příběhů není tak okatá a neustále zdůrazňována mimoobrazovým komentářem některého z mnoha vypravěčů. Nedostatečné využití faktu, že většinu příběhů někdo převypravuje, ať formou deníku, dopisu nebo knihy, z pozice vyslýchaného vězně nebo úctyhodného stařešiny, je dalším z příslibů, které v sobě film nese a které zůstaly nerozvinuty (kromě hlasu jsou vypravěči neviditelní, do vyprávění aktivně nezasahují, nejsou během jeho produkování přerušováni). Ať už to umělecký záměr byl, čemu komerční zabarvenost celého projektu moc nenasvědčuje, nebo nikoli, Atlas mraků na mne působil jako neustále přerušovaná soulož bez pořádného vyvrcholení. Za vynaloženou pozornost, která se místy jednoduše neměla k čemu upnout, bych čekal hodtnotnější odměnu než poselství v duchu „musíme si pomáhat“, jež mi od díla, které chce bořit konvence, přijde jako výsměch. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marigold, J*A*S*M, Bluntman, pet4 (26.11.2012)

Napínavé tříhodinové čekaní na pointu… které rozhodně stojí za to! Atlas mraků sice není zásadně objevný, v každé vteřině strhující ani příliš blockbusterově vstřícný. Přízvisko „velký“ k němu ale sedí jako k málokterému letošnímu filmu. Šest více či méně propojených příběhu tu totiž tvoří nebojácný a pasující obraz lidského všehomíra, nad nímž se nedá ohrnovat nos, i kdybyste se snažili sebevíc. Wachowští a Tykwer navíc svou fresku malují s nebývalou grácií a za pomoci správně roztodivných žánrových barviček, aniž by se byť na vteřinku snažili tvářit jako světaznalí umělci, kteří vědí víc než my. Pod nevypočitatelným zevnějškem se tak skrývá přehledná a skoro až hladivá pohádka, v níž zároveň není nouze o řadu scén, kvůli kterým si brzy začnete plánovat druhé zhlédnutí. Marketing Atlas mraků bohužel neprodal. Takže je to zase jednou na divácích. (12.11.2012)

Poselství tohoto snímku je jasně dané a nemá ani cenu to zde nějak rozebírat. To bych si dopustil spoiler. Zprvu se to možná zdá zmatené a člověk si říká, zda vůbec bude schopen to nějak pochopit, zda nebude jen tupě zírat tři hodiny na obrovský blikající obdelník, ale princip rozfrcaných sekvencí příběhů je za chvilku úplně jasný a nezbývá, než se jen kochat dokonalou filmařinou. Ano, ten film je naprosto vynikající filmový majstrštück. Ať už se příběh odehrává v jakékoliv době, v jakémkoliv čase, pokaždé můžeme očekávat několik minut plných napětí, legrace (místy opravdu velké), drama a hlavně dokonalého filmového vizuálu. Že byl film naprostá pecka, byste poznali hned u východu z kina. Lidé mlčeli a plaše se rozhlíželi kolem sebe. Všichni měli otevřená ústa, jako při dehydrataci. Jo, přesně tohle s vámi i Atlas mraků udělá. Jak by řekli místní chytřejší kolegové, úplně vás vycucá. Dokonce i Džony Kelímek to dobře podmázl. (06.12.2012)

Nerad bych jakkoliv zpochybňoval pětihvězdičková hodnocení mých velectěných kolegů a bezkonkrurenčích filmových kritiků směrem k této brilantní špici filmové tvorby a uznávám, že nejspíše bude chyba ve mně, přesto si, samozřejmě v rámci tolerance a bezvýhradné loajality, neodpustím jemné přátelské pošťouchnutí: ty pičo, ste se posrali, ne?! No, a hned se tu dá lépe dýchat. Děkuji za pozornost. (05.12.2013)

Prvotné dojmy trpkosti z neustáleho skákania medzi príbehmi (niekedy i po pár sekundách) a miešania nezlúčiteľných žánrových prvkov, kde vedľa seba stoja Amistad a startrekovské masky, sa postupne zmenili v úžas nad možno výnimočným dielom. Rozprávačsky komplikovaným, duchovne hlbokým, filmársky novátorským, produkčne odvážnym. V záplave životných myšlienok a nadčasových útrap ľudstva, podaných rozprávkovou poetikou, sa tu strieľajú psy, podrezávajú krky a cumľajú prsty na nohách. A ženy hrajú mužov a muži ženy. Epický oceán úchvatných emocionálnych momentiek, ktoré sa na prvé zhliadnutie proste nedajú vo všetkých súvislostiach vstrebať. Krásna Halle Berry, démonický Weaving. Veľké investorské riziko. Druhé a tretie zhliadnutie nevyhnutné, hodnotenie preto iba predbežné. (13.11.2012)