Ona

(možný spoiler!) Jeden z nejchytřejších filmů poslední doby, který více než vizionářskou futorologickou fikcí je delikátní anatomií lásky, romantiky a také role člověka v moderním světě ovládaném všudypřítomnou IT. Děj se odehrává v nedefinované budoucnosti, která však vykazuje zřetelnou kontinuitu s naší současností. Nevidíme vlastně nic, co bychom neznali z našich každodenních životů; dnešní technologie jsou ve filmu pouze - logicky - na vyšší úrovni (povědomý je i onen retro styl oblékání, který koresponduje s pravidelnými módními cykly, jak je známe i teď). __Osamělý Theodore prochází složitým obdobím. Rozvádí se a má pocit, že vše podstatné v životě si už prožil. Je citlivý, vnímavý, ale současně pociťuje prázdnotu, kterou vyplňuje hraním her a různými náhražkami (např. na internetu: v chatovacích místnostech, virtuálním sexem apod.). Zlom přichází se Samanthou, operačním systémem jeho PC, který má vysoký stupeň umělé inteligence a do nějž se Theodore zamiluje. Výjimečnost filmu spočívá v tom, že Theodor i divák beznadějně podlehnou iluzi, že i Samantha se zamiluje do Theodora. Jejich vztah je totiž tak něžný, tak krásný, tak skutečný. Jejich rozhovory jsou tak vtipné a duchaplné! V této záplavě emocí se snadno ztratí podstatné detaily: Samantha je umělý (!) komerční (!) produkt (!), o kterém se Theodore dozvěděl z reklamy. Je to složitý algoritmus, který byl nějakou korporací vytvořen tak, aby po vstupní diagnostice byl naprosto customer-specific a aby se choval zcela přirozeně (včetně pochyb o sobě samém a domnělých emocí). Tím nejdůležitějším detailem (pro mou interpretaci klíčovým) je však Theodorovo cyranovské zaměstnání: Píše osobní dopisy za ty, kteří nejsou schopni (nebo nemají čas) své city dostatečně vyjádřit. Vědomě se obracejí k náhražce a Theodore se tak účastní grandiózního podvodu (a jistě dobrého byznysu) na adresátech, kteří podléhají iluzi, že city z řádků dopisů jsou autentické. Stejným způsobem je však podveden Theodore sám prostřednictvím Samanthy, která navzdory různým (projektovaným) náznakům vymanění se z rámce pouhého umělého algoritmu stále zůstává neživým produktem IT vývojářů - a tedy neživou náhražkou. Z tohoto pohledu může být následné ukončení vztahu se Samanthou (její "odchod") např. výsledkem snah producenta OS1 o omezení životnosti produktu (o licenční politice softwarových firem v nedefinované budoucnosti můžeme různě fantazírovat). __Jelikož Samantha je customer-specific (dokonale zná Theodorovy záliby, práci, minulé vztahy, sexuální preference), zintenzivňuje nám náhled na Theodorovu osobnost. Theodor touží po lásce, ale díky Samantě si můžeme uvědomit, že láska je do značné míry sobecká emoce, která je korigována kompromisy, jež reálný vztah nutně přináší. Se Samanthou je to jiné, protože Theodore fakticky stále zůstává osamocen, zůstává sám se sebou; Samantha mu pouze umožňuje ventilovat přemíru emocí, které v sobě dusí. Theodor se nechává obelhávat náhražkou a dostává za to částečné uvolnění tíhy duše a iluzi krásného vztahu (který se líbí i nám divákům, protože má rysy přirozenosti a je prost klišé - bylo by zajímavé sledovat OS1 ve vztahu s nějakým buranem). Podstatným rysem popisované společnosti budoucnosti pak je, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že chlap randí s počítačem. Vztah člověka a elektroniky se stává přirozeným a všeobecné podlehnutí náhražkám se stalo normou. __Přetrvávající osamělost, sociální uzavřenost, obklopování se (krátkodobými) náhražkami, ovlivňování nejintimnějších sfér našeho soukromí komerčními firmami a individualismus jsou fenomény dneška, které film zajímavým způsobem extrapoluje do celkem realistické podoby budoucnosti. Zda je to pozitivní nebo negativní představa, záleží na každém z nás... Když se pak k výbornému scénáři připočítají skvělí Joaquin Phoenix a Scarlett Johansson, výborná hudba i kamera, dostaneme jeden z nejsilnějších a myšlenkově nejpodnětnějších filmů, jakých byl Hollywood v posledních letech schopen. (04.04.2014) (méně) (více)

Snímek Spika Jonze předcházela pověst kultivované romantické podívané s vytříbenými hereckými výkony, artovou vizáží a vyladěnou netuctovou estetikou. Zkrátka a dobře, jeden z horkých kandidátů na oscarové klání. Což o to, pochvalné řeči vlastně nelhaly. Ona má fajnový ohoz, schůzka s ní určitě neurazí, je to rande na úrovni, kdy člověk nemá pocit, že se zahazuje s nějakou cuchtou. Jenže nějaké zpříznění duší z toho z mé strany bohužel nevzniklo. Nemám nejmenší problém s hereckým obsazením, Joaquin Phoenix je špičkový herec a odvádí přesně to, co se od něj čeká. Propůjčuje své postavě smutně melancholický až tragický rozměr, jeho osamělost vás postupně začne až fyzicky bolet. Nemám problém ani s filmovým řemeslem - a to v žádném ohledu. S čím naopak problém mám, je žánrové směřování. Stejně tak i s tím, jak jsou postavy uchopeny a s nulovým ztotožněním se s nimi. Stejně tak mám potíž s tím, jak scénárista pracuje s látkou. To téma přímo vybízí ke komediálnímu pojetí a v prvních minutách k němu i směřovalo a slušně jsem se bavil. Jenže jakmile se z toho stala studie lidské osamělosti a citové nenaplněnosti, začal jsem se filmu vzdalovat. Zvlášť, když mi režisér svého hrdinu předkládá jako obět a někoho, s kým mám sympatizovat. Dobře, čí je tedy - oběť? Technologie? To je jen nástroj, který můžete dobře nebo špatně využívat. Pokud se podíváte do současné restaurace, spatříte několik partnerských dvojic, které mnohem větší zájem jeví o své mobilní telefony v rukou než o své protějšky. Jenže za neschopnost vzájemné komunikace nenesou vinu ty mobily. Počítače můžou ušetřit čas a zastanou obrovské množství práce nebo s nimi můžete lehkomyslně ohromné množství času ztratit. Internetová diskuze může sloužit k vynikajícímu tříbení názorů a k výměně informací, stejně jako k mlácení prázdné slámy a trolování. Pokud je Theodore něčí oběť, pak svého naturelu a svých vlastních činů. Vidím muže se sklonem k depresím, který si svou nemoc odmítá připustit a patlá se ve svém nitru. Vidím zaslepence, co přehlíží hodnoty, které má přímo před očima. Vidím pošetilce, který dává přednost náhražce tam, kde může - a on opravdu může - mít plnohodnotný vztah. Jen málo filmových postav je mi tak nesympatických jako Theodore a při závěrečné scéně na střeše výškového domu, kdy se schyluje k útěku hrdinů před sebou samými, jsem měl sto chutí ty dva srabíky skopnout dolů sám. Pokud jde o lásku k počítačovému programu, v našem světě existuje nespočet šidítek a náhražek partnerského vztahu. Můžete cestovat, ponořit se jako workoholik do své práce nebo své city věnovat rybičkám v akváriu. Počítačový program, pokud je šikovně nastavený, by se mohl stát velmi svůdnou vysoce efektivní náhražkou lásky, bude to ale jen jednostranná záležitost. Vyrostl jsem na knihách Stanislawa Lema a jeho literárním dílem se vine hluboká skepse k možnosti porozumění mezi odlišnými civilizacemi, jinými kulturními okruhy nebo dokonce živočišnými druhy. Je přece absurdní předpokládat, že když neumím pochopit, přijmout a milovat jiné příslušníky stejného druhu, získám a udržím lásku umělé inteligence založené na naprosto odlišných hodnotách a vnímání. Takový program by přestal plnit funkci přesně v tom okamžiku, kdyby se naplnil obsah termínu umělá inteligence a překročil bariéru danou programem. Mimochodem, ten vývoj by byl mnohem rychlejší než předpokládá scénárista a režisér v jedné osobě. Celkový dojem: 45 %. (28.09.2014) (méně) (více)