Princezna se zlatou hvězdou

Dvě třetiny filmu se mluví o jídle, zbytek vyplňuje balet. Šlaka! Kritickým bodem sestupu je Zímovo Prstýnek něžný ("zaduněl hvězdný vodopád" - to by nedal ani Otokar Březina). Pokusy o explicitní humor dosti zoufalé (zvl. Effa či šermující kuchař), což naštěstí vyvažuje solidní nenáročný humor implicitní. Že princezna putuje daleko předaleko, je celkem v pořádku, příhraniční barevná krajina jen zajódlovat je v intencích, ale že mezi oběma zemičkami leží poušť s kaktusy, to už je na mne trochu moc exotiky, podobně všechny ty polobřišní tanečnice svůdné jak ďábel na mikulášským perníku a pocházející zjevně ze zemí existujících převážně na pohlednicích. Právě tak nějak si představuji romanticko-světácký segment českého vkusu postbudovatelské epošky (vzdálené dozvuky cikád v Kairu), takže dokonalost. Atmosféru kde domova mého zachraňuje Kazisvět VI. se svou pomazaností, stylem vyjednávání a samozřejmě státní symbolikou: Kdežto Pyšná zatočila s třídním nepřítelem, Se zlatou hvězdou okázale drtí odvěkého německého vraha (a trapnými momentkami s písařem nenápadně smázne i církev), jak jinak než skrze „všechen lid“ se sudlicemi. (Chůva: „Všichni lidé: čeledíni, nádeníci.“) A když už jsme u toho, nevíte někdo o českém filmu z éry socialismu, v němž by ani jeden z přítomných exponentů německého nacismu nejevil poživačnou zálibu v dekadentní sexualitě? Jak ukazuje noc útěku, tetno film to rozhodně není a je nutno pátrat dál. Kouzlem nechtěného nás však zpráva „na hranicích objevil se znenadání náš soused král Kazisvět“ posouvá nikoli o dvacet let zpět, nýbrž o deset let později, kdy budou reprezentanti Strany a státu šokováni (tedy jak kteří) zprávou o sovětském přepadu („Nový svět“!). Docela by mě zajímala frekvence vysílání této pohádky na přelomu 60. a 70. let. Za pozornost stojí, že jak v Pyšné, tak i zde je princeznin otec (tedy král české koruny) přestárlý slabošský senilní idiot. Ku podivu, že jsem si nikdy dřív neuvědomil totožnost tématu s Popelčiným: námluvní ples prince, co má problém s oženěním, na který proniká šedá myš z kuchyně a bezkonkurenčně vítězí od první vteřiny, což jí ale nestačí: v obou případech uniká, pohrává si s kořistí, ztrácí se a teprve až adepta řádně potrápí, dovoluje mu, aby ji našel a zachránil. Podivuhodně troufalá a pyšná strategie, uvážíme-li, v jak svízelné situaci se Popelka i Lada nacházejí. Na rozdíl od Popelky je ale Lada skutečná princezna, žádná ušmudlaná chudinka, čímž celý modelový příběh nabývá patřičnosti, navíc princezna par excellence, ze všech českých pohádkových princezen ta nejprinceznovatější, dokonalý vzor. Všechny ostatní (včetně dřívější Pyšné) se určují nějakou deviací, rozuměj charakteristickou vlastností, která je odlišuje právě od vzorové Lady. Ladinou charakteristikou totiž není nic jiného než královská modř kolující v jejích žilách (všimni si např., jak usedá na trůn). Apropo balet: Také až teď posledně jsem si všiml, jak náležité je to jméno Lada: ta její tanečně teatrální romantická gesta, jimiž provází své vzletné proslovy, nikterak se nerušící s nevinnou decentní rozpustilostí! Věru není v českých pohádkách princezny, která by ho zasloužila hlouběji než Lada. Říkáte zlatá hvězda? Já říkám blond obočí a zvedám na čtyři. Doporučená četba: Marthos. (07.04.2013) (méně) (více)

Princeznu se zlatou hvězdou, jednu z nejznámějších českých filmových pohádek, jsem měl už jako dítě velmi rád. Jako dospělý člověk jsem získal zase nové dojmy, ale jimi se můj poměr k ní jen upevnil. Její známá zvláštnost, totiž veršovaná řeč, jí propůjčuje rysy hravého, roztomilého a poetického filmu, u někoho však budí rozpaky, zdá se mu poněkud banální nebo nevalné úrovně. To poslední bych vyloučil už z pouhé podstaty faktu, vezmeme-li v úvahu, že je to žánr pro děti: prostota rýmovaných veršů sem patří, ale současně není trapně nebo amatérsky zpracovaná. Přečteme-li si texty písní, je znát, že je psal básník, autor schopný hravého a něžného kouzla s přiměřenou mírou sentimentality (je příznačně paradoxní, že autorem původní divadelní hry podle klasické předlohy Boženy Němcové byl básnický stalinista K. M. Walló) se smyslem pro prostotu, která není banální, což se ostatně odráží i ve veršovaných dialozích. Vedle toho film poetizuje výrazný podíl hudby a baletu (hudbu složil Bohuslav Sedláček). Balet zde máme hned třikrát (předvádění šatů pro princeznu, tanec komediantky pro krále Kazisvěta, ples na zámku), romanticky snivá hudba s barvitými harmoniemi nás provází téměř nepřetržitě a ve své časté nyvosti, k níž tvoří protiklad výhružný (a velmi účinný) pochodový motiv krále Kazisvěta, se může zdát až zdlouhavá. Výrazná je kromě pochodu Kazisvěta baletní hudba z plesu (zajímavé je poslechnout si její syté harmonie v klavírním znění ve scéně zkoušky baletu), "bakchanální" hudba z produkce komediantů, exotické inspirace při předvádění šatů a zvláště krásné melodie obou písní, z nichž druhá, princova (Prstýnek něžný), si mě opravdu podmanila. Kouzlo hudby, baletu, veršovaných dialogů a v neposlední řadě i kostýmů se pojí s roztomile naivním příběhem, jehož prostota byla také terčem kritiky. Patrné snaze vytvořit pohádku především roztomilou a poetickou by však nějaký složitější děj překážel. Jednoduchost zápletky a rozuzlení přispívá k roztomilosti celku a jde naprosto v intencích toho, o co se tento film především snaží. Jedna scéna ke konci vzdáleně připomíná moment z Prodané nevěsty: dívka z kuchyně, která solila polévku, předstoupí před prince a čeká na jeho ortel: Princi, zde stojím, nyní vyneste svůj soud, ale princ odpoví: Já chtěl bych před Vámi, paní, na kolena pokleknout! Je to, jako když po smutných tónech, kdy Mařenka zpívá: "nuž tedy, jdi a neobjev se mi před tváří více," čekáme opět něco smutného, ale místo toho se rozezní vášnivé, dychtivé tóny Jeníkovy: "jen dovol, bych zulíbal tvé krásné, drahé líce!". Zřejmý ideologický rozměr načrtnutých postav dává za pravdu těm, kteří se nad touto barvami hýřící pohádkou ošklíbají – král je dětina, jemuž odpírá poslušnost i drzá chůva zastupující ty, kteří nemohou veřejně promluvit, tedy, jak sama říká všechen lid, Kazisvět v rytířské zbroji dává na srozuměnou, že před germánskou rozpínavostí není úniku, kuchtíci jsou trubci k smíchu a odměřený maršálek vrací zasněného, romantického prince zpátky nohama na zem. Ale konečně princezna je krásná, milá a přirozená, jak má být. Do smrti vás paní budu milovat a ctít. Pokud bych měl Fričovu pohádku popsat několika slovy, řekl bych: krása, jemný vtip, něha a roztomilost, poetičnost, hravost a elegance. Nádherně se u ní sní! Co víc si od pohádky přát? (04.10.2008) (méně) (více)