Prstýnek

Jedním z řady levicových spisovatelů, které domácí filmové výrobny nepřímo podporovaly zadáváním lektorských úkolů a objednávkou většinou nikdy nerealizovaných námětů byl také Ivan Olbracht. Když se pak pánové z Nationalfilmu nakonec rozhodli zahrnout do nepříliš početné produkce roku 1944 jeho humoresku Táta z cyklu Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (později přepracováno a přejmenováno na Bejvávalo), museli nežádoucího Olbrachta zapřít a skrývat jej pod falešným (občanským) jménem. Realizace se ujal zkušený Martin Frič, který si pro letní exteriérové scény zvolil působivé lokace v okolí veltruského zámku. Olbracht zasadil svůj romantický příběh do druhé poloviny devatenáctého století – s jemným ironickým nadhledem je tu proti sobě postavena půvabná kněžna a samorostlý pytlák a poté jejich nezdární potomci, kteří netuší svůj příbuzenský vztah. Jak Otomar Korbelář, tak Vlasta Fabianová intonují své růžolící postavy s poněkud hlubší charakterovou strukturou, tak, aby v nich nepřevládal zbytečný romantizující kýč, ale spíše pobavený výraz nad sebou samými. Výborně se ve svých rolích etablovali Zdeněk Dítě i Jana Dítětová, nádhernou karikaturu senilního knížete tu sehrál František Smolík, jehož povzdechy nad léčivými čajíčky zůstanou již trvale pověstné. Prstýnek má pak nemalý význam coby poslední film, uvedený do českých kin ještě před pádem protektorátního jha. Zároveň zůstává jedním z nejmilejších odkazů zářivé barrandovské éry a současnému divákovi nabízí šanci zúčastnit se té neopakovatelné atmosféry horkého letního dne, který patřil jen kněžně a pytlákovi. Sedni si sem. Ke mě. Blíž. Ty se mě bojíš? (03.10.2008)

Neuvědomuji si, zda jsem tento film někdy v minulosti viděl. O to víc jsem byl velice překvapen, jak byl (na tu dobu, tehdejší výrazové prostředky a odstup od vzniku) vkusný. Jiná tehdejší tvorba byla snad až povinně „veselá“ (dost často až bláznivě), tento byl umírněně romantický a bez mála reálný. Mac Fič o5 nezklamal. (27.08.2018)

Protektorátně selankovitý snímek, který měl obecenstvu v pustém roce 1944 pomoci zapomenout na plytkou současnost. Zaznamenáníhodný je ale jiný fakt, totiž že komedie Martina Friče v sobě archivuje dobové rodičovské a pedagogické zásady (,,Škoda rány, která padne vedle.") a jako taková je v blízké budoucnosti potenciálně na indexu politicky nekorektních filmů. S příchodem zákona zakazujícího rodičům používání fyzických trestů se možná i protektorátní Prstýnek ocitne v trezoru, jistě se najde nějaký patřičně horlivý ministerský úředník či ještě spíše úřednice, stejně jako se dnes v USA z filmů z 50. let digitálně retušují cigarety... (28.12.2012)

Vedle Lucerny nejlepší Korbelářova role, jemu sekunduje výborný výběr a výkony herců dalších rolí. Neprávem opomíjené ztvárnění choulostivého tématu následků nemanželského pokušení v lehkém Fričově zpracování s ♫ nenápadně brilantní Fialovou hudbou a především kvalitním scénářem, parafrázujícím aristokraticko-selský motiv Oldřicha a Boženy. (03.06.2012)

Při sledování tohoto filmu by člověk snadno nabyl přesvědčení, že nějakým způsobem řeší něco tak závažného jako nevěra či snad dokonce incest a je tak svým způsobem odvážným zástupcem své doby. To by ovšem byla mýlka. Kdykoliv totiž mělo by dojít k nějaké reflexi těchto věcí, kdykoliv hrozilo, že dojde k něčemu, co může postavy či diváka zhnusit, zdrtit či zklamat, vše se zahrálo násilně do autu. V tomto ohledu se drží Prstýnek tradice filmu protektorátního i prvorepublikového. SPOILERY. Z toho důvodu se nevlastní sourozenci nikdy nedozví o pravém původu bratra, z téhož důvodu se Sochorova žena nikdy nedozví o manželově nevěře, z téhož důvodu se najednou sestře její bratr nelíbí, z téhož důvodu je manžel kněžny směšný. KONEC SPOILERŮ. U vědomí postupů postupů filmu těchto dob mě nic z toho nepřekvapuje, ale nic z toho ani netěší. Vlastně je mi z toho spíše nedobře. Slabé **. (23.02.2009)