Prstýnek

Některé tropy nestárnou. Martin Frič prostě umí a dokazují to i herci a herečky. I když se řeší trochu nepěkná témata typu levobočci, nevěra, incest a podobně (ale přeci jen Surprise Incest není zas tak nenačínaná tropa), vše je s velkou dávkou humoru a spíš se tu rozdávají lekce o správné výchově a panování. Jediným zklamáním fajn filmu pro mě byl konec, kde to všechno tak nějak vyšumělo, asi proto, že by to mohlo celkem rychle sklouznout do dramatu, kdyby se měly zachovat realistické reakce postav jako do té doby ve filmu. Všechno ostatní je i v dnešní době sázka na jistotu, protože některé věci se asi nejspíš nemění a zůstávají stále koukatelné a poslouchatelné. (19.07.2014)

Z knihy Náš film : "Je třeba ocenit Fričovu odvahu adaptovat v této době pro film povídku komunistického spisovatele, jehož dílo bylo od samého začátku okupace na indexu. Frič správně spoléhal, že nacističtí cenzoři nebudou znát povídku Táta, otištěnou v Olbrachtově sbírce "Devět veselých povídek z Rakouska i republiky", a navíc že vůbec neuvedou vlastní jméno autora námětu Kamil Zeman v souvislost s Ivanem Olbrachtem. A tak se divák mohl radovat nejen z úsměvného filmu, ale i z ošálení okupantů." (31.07.2017)

Od Friče celkem podprůměr, ale stejně se na to dá docela dobře dívat...mladá kněžna má doma starého dědka a jede se povyrazit na venkov, kde klofne drsného chasníka Korbeláře a samozřejmě z tohoto potkání vzejde syn. Pak už je všechno jasný...jen jsem na konce čekal, že se třeba vysvětlí, že chasník je otec mladého knížete, ale naco z filmu dělat zbytečný drama, že...pohodová stará komedie (08.09.2009)

Jedním z řady levicových spisovatelů, které domácí filmové výrobny nepřímo podporovaly zadáváním lektorských úkolů a objednávkou většinou nikdy nerealizovaných námětů byl také Ivan Olbracht. Když se pak pánové z Nationalfilmu nakonec rozhodli zahrnout do nepříliš početné produkce roku 1944 jeho humoresku Táta z cyklu Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (později přepracováno a přejmenováno na Bejvávalo), museli nežádoucího Olbrachta zapřít a skrývat jej pod falešným (občanským) jménem. Realizace se ujal zkušený Martin Frič, který si pro letní exteriérové scény zvolil působivé lokace v okolí veltruského zámku. Olbracht zasadil svůj romantický příběh do druhé poloviny devatenáctého století – s jemným ironickým nadhledem je tu proti sobě postavena půvabná kněžna a samorostlý pytlák a poté jejich nezdární potomci, kteří netuší svůj příbuzenský vztah. Jak Otomar Korbelář, tak Vlasta Fabianová intonují své růžolící postavy s poněkud hlubší charakterovou strukturou, tak, aby v nich nepřevládal zbytečný romantizující kýč, ale spíše pobavený výraz nad sebou samými. Výborně se ve svých rolích etablovali Zdeněk Dítě i Jana Dítětová, nádhernou karikaturu senilního knížete tu sehrál František Smolík, jehož povzdechy nad léčivými čajíčky zůstanou již trvale pověstné. Prstýnek má pak nemalý význam coby poslední film, uvedený do českých kin ještě před pádem protektorátního jha. Zároveň zůstává jedním z nejmilejších odkazů zářivé barrandovské éry a současnému divákovi nabízí šanci zúčastnit se té neopakovatelné atmosféry horkého letního dne, který patřil jen kněžně a pytlákovi. Sedni si sem. Ke mě. Blíž. Ty se mě bojíš? (03.10.2008)

Protektorátně selankovitý snímek, který měl obecenstvu v pustém roce 1944 pomoci zapomenout na plytkou současnost. Zaznamenáníhodný je ale jiný fakt, totiž že komedie Martina Friče v sobě archivuje dobové rodičovské a pedagogické zásady (,,Škoda rány, která padne vedle.") a jako taková je v blízké budoucnosti potenciálně na indexu politicky nekorektních filmů. S příchodem zákona zakazujícího rodičům používání fyzických trestů se možná i protektorátní Prstýnek ocitne v trezoru, jistě se najde nějaký patřičně horlivý ministerský úředník či ještě spíše úřednice, stejně jako se dnes v USA z filmů z 50. let digitálně retušují cigarety... (28.12.2012)