Batman

Líbí se mi zvolený tón pulpová detektivka + deštivý noir + serial killer story a Gotham plný neštěstí a korupce. Jak jsem od začátku držkoval na obsazení Pattinsona, tak teď uznám, že sem jako "kurtcobainovský" emo Bruce Wayne sedí. Plus i za záporácký tým. Nelíbí se mi PG-13 rating, neboť víc násilí a krve by tady tomu pojetí jednoznačně prospělo a zesílilo temný dojem. Výsledek není dokonale úderný a působivý, ale ty 3 hodiny vtahují, cením tvůrčí ambice, rozhodně slibný úvod do další batmanovské série. ♪♫ (05.03.2022)

Temný rytíř je batmanovským Nelítostným soubojem a The Batman je zase jasný pozdrav Sedmi, Zodiakovi, 8mm, Černému dešti a vůbec všem podobným (neo)noirovým záležitostem, které ale Matt Reeves nevykrádá, protože jeho film je prostě další z nich. Porovnávání s předchozími netopýřími filmy jsou nefér, ale vyhnout se jim taky úplně nelze, protože The Batman je zkrátka pořád Batmanem. Dokonce ani není pravda, že teprve teď je detektivem, neboť už právě v Temném rytíři se dost navyšetřoval. Jednoznačným trumfem tohoto filmu je ale jeho atmosféra, jaká tu vážně ještě nebyla - tmavá, hnusná, deštivá, špinavá, ve stínech číhající a agresivní atmosféra, stoprocentní Gotham, který snad ve všech postavách probouzí to nejhorší. Pattinsonův Batman je dokonalý a moc se mi líbilo, jak ten podivný mstitel v kostýmu působí ve třeba ve scénách s policí až nepatřičně. Stejně dobrý je ovšem Pattinson jako Bruce Wayne, ačkoliv toho jsme si moc neužili, velmi se mi i líbila Zoë Kravitz nebo John Turturro, kterého jsem poznal až díky jménu v závěrečných titulcích. Paul Dano jako Riddler se může směle postavit vedle Ledgerova Jokera, no a Colin Farrell si Penguina také očividně užil. Film naprosto úžasně vypadá a zní, Giacchinova hudba je po Elfmanovu Batman se vrací druhý nejlepší netopýří soundtrack, který Zimmerovy skladby předčí tím, že se dá poslouchat i samostatně a něco z něj máte. Velkou spoustu scén (vlastně ideálně celý film) bych chtěl vidět okamžitě znovu, nicméně dvě z nich opravdu vynikají - ta na pohřbu a ta se startujícím batmobilem. V kině při nich vládlo dokonale hrobové a napnuté ticho, a tak to má být. (03.03.2022)

Mému náctileté já, poslouchající Nirvanu (ok, víc NIN) a čtoucí Nietzscheho, by se THE BATMAN zamlouval o poznání víc. Mé dospělé já by kdykoliv před tímto neonoirem, který je subtilní stejně, jako je v titulcích vyveden jeho název (přes celé plátno), dalo přednost kterémukoliv z dost zjevných inspiračních zdrojů. Fincherovy, Polanského anebo Scottovy filmy mají něco, co ten Reevesův postrádá: znepokojují svou nejednoznačností. Nesměřují od tmy ke světlu s postavou žijící ve stínu (práci s nasvícením odvisle od tématu a vývoje protagonisty ale cením, wtz), nemají potřebu svou symboliku (světlo-tma-stín, modrá a červená barva odvislá od policejních světel) explicitně osvětlovat. A komplexní problematiku zkorumpovanosti a provázanosti jednotlivých institucí (policie, soudy, politika, média) nemají potřebu simplifikovat, protože nejsou omezeny mantinely komiksového originu a norem velkorozpočtové podívané. Zatímco Nolanovi zmiňované normy sloužily jako záminka k experimentování s výstavbou a montáží a Burtonovi k zabydlení vrstevnatého světa příběhu, obývaného jimi favorizovanými vyvrheli, Reeves po Opicích zase blafuje hloubku a brakuje lepší snímky a konvence. Ve velmi dobrém až výborném neonoiru, který po dvou hodinách z necelých tří definitivně přepne do šestákového melodramatu a komiksového sešitku, musí být paralelismy v životních osudech postav i v řešení předkamerového prostoru (Batman X Catwoman X Riddler), musí se v díle kladoucím důraz na prvky motivované s ohledem na skutečnost a prvky strhávající pozornost na sebe a médium objevovat nejomšelejší žánrové věci z omšelých (předvídatelná rodinná tajemství, záchrany na poslední chvíli atd.). Oceňuji koncept, oceňuji jeho uchopení (více styl než neobratné vyprávění s proměnlivým počtem ústředních postav: delší záběry, nízká hloubka ostrosti, spoléhání se na zdroje světla z předkamerového prostoru, provázání skrz výbornou hudbu chytře pracující s vývojem leitmotivů jednotlivých postav, vnitrozáběrová montáž mnohdy prostřednictvím nějakého prostředku oddělující postavy žijící ve vlastním omezeném mentálním vesmíru, neostrost odpovídající míře neinformovanosti jednotlivých aktérů atd.). Neoceňuji Reevesovu potřebu - spolu s Amadeem řečeno - srát mramor. (02.03.2022)

Skvělý způsob, jak jít novou cestou a nezklamat diváky, zhýčkané Nolanem. Matt Reeves je borec, že ve třech hodinách na tak jednoduchém dějovém schématu rozehrál natolik vtahující, každou scénou opojnou podívanou. Úmyslná pomalost mnoha scén s jejich vytříbenou inscenací důkladněji stylizuje postavy a staví temnou atmosféru bezvýchodnosti špinavého, zkorumpovaného prostředí. Giacchino je k nepoznání a obzvláště v napínavých scénách překračuje stín vlastní kreativity, herci jsou výborně vybraní i režijně vedení (Farrell opět nejvýraznější) a nechybí ani skvělé entré pro nový Batmobil. Co filmu ubírá na potenciálu je nízká věková přístupnost - jeho natolik temná duše v kombinaci s dějovým konceptem pátrání po psychopatickém vrahovi, silně inspirovaným Fincherovou Sedmičkou, potřebovala i krapet grafického násilí. Zde Batman v největší zuřivosti z celého filmu mlátí pěstmi do tváře záporáka a ten nemá ani krev na nosu. A podobných nesmyslů, někdy i ryze logických, které jsou v hrubém kontrastu s naopak fantasticky vypiplanými filmařskými detaily, film obsahuje více. (13.03.2022)

U BATMANA jsem se zase jednou musel celý film bránit otázce, co hrdinové dělají, když zrovna nedělají, co vidíme, že dělají, protože ten svět ve své fatálnosti postrádá každodennost. Je to působivá kriminálka, ale docela rád bych ji viděl... inu... bez Batmana a hlavně bez Bruce Wayna. To je samozřejmě nesmysl, ale právě obě identity hlavního hrdiny představují vedle sebe i společně nejslabší článek filmu, který jinak shledávám v řadě ohledů pozoruhodným; byť budu vždycky preferovat prvního Burtonova i především prvního Nolanova Batmana. Podrobněji o tom píši v poznámkách k filmu. (04.03.2022)