Líbánky

Ne, ne a ještě jednou ne. Šroubované dialogy, nejhorší věty dali do úst tomu nezvanému hostu, který řádně zdramatizuje svatební oslavu.. Takové věty se dobře čtou, nebo přinejhorším by je mohl říkat vypravěč, ale aby je ze sebe vypouštěl herec, k tomu nemělo dojít.. Jinak příběh by se i dal, ale za toto opravdu nemohu dát ani průměr. Dvě hvězdičky za Aňu. (06.03.2014)

Když to opravdu vezmu jako pomyslnou trilogii, stojí Líbánky (mimochodem, to je hodně hloupý termín pro svatbu a následující den) někde uprostřed. Konec hodně připomene Kawasakiho růži, naštěstí uvěřitelnost příběhu je vyšší než v případě Nevinnosti. Taky mě potěšilo, že kromě dvou hereček jsem nikoho neznal. Začátek je hodně nepovedený a za sebe můžu říct, že mě film začal bavit až druhý den ráno, když jsme se dozvěděli tajemství. Kdo byl na vojně, asi minimálně tuší, že situace někdy mohla být zlá, a tak snáz uvěří Jarchovského nápadu. Vypjaté dialogy nejsou pro mě to pravé ořechové, nicméně musím uznat, že Majer a Geislerová aspoň nejsou trapní. (09.02.2014)

Na jednej strane tam bolo dosť hluchých miest, ktoré ma otravovali a ešte aj herci si mrmlali popod nos, takže som im dobre nerozumela. Na strane druhej ma zaujal ten pocit neistoty, čo sa bude diať, príbeh mal taký severský nádych a aj hudba bola zaujímavá. 3,5* Videné v rámci Season Challenge Tour vol. 3 (08.08.2018)

Vypätá dráma o vine, zodpovednosti a tieňoch minulosti, ktoré vás raz doženú. Psychologicky precízne vystavané, s iba jedným/dvomi zaváhaniami v strihu (rozumej WTF momentami). Neustále nechávajúce v neistote kde je pravda, čo je nakoľko prifarbené a kdo je ako veľký zlosyn či trpiteľ. Priebežne sympaticky odľahčované postavou sestrinho manžela, ktorý v opilosti preferuje k spánku záchod pred posteľou. (30.06.2013)

Když mi bylo cca 8-14 let, trpěl jsem tím, že kdykoli mě v televizi něco oslovilo a přišlo mi to cool nebo důležitě dospělácké, tak, aniž bych většinou rozuměl o čem ten film je, uložil jsem si do mysli různé jeho úseky a atmosféru, které jsem se snažil replikovat ve svém ději. Takto si pamatuju když jsem psal příběh o rituálním vrahovi v ulicích staré Prahy, jehož motivace vycházejí až z nacistických časů (na kazetě jsme měli Se7en, námět byl posléze mně ukraden a natočeny dle něj Purpurové řeky) nebo povídku o tom, kterak se na začátku minulého století na odlehlou vesnici vrací tajemná persóna a v polích začnou přibývat znetvořená těla (viděl jsem trailer na Je třeba zabít Sekala a ze zachmuřených tváří vesničanů uprostřed podezřele zlatavých polí bylo jasné, že ten děj prostě potřebuje znetvořené mrtvoly, navíc ten název mi přišel hustej). Za masterpiece považuji akční příběh vzniknuvší potom, co jsem viděl Die Hard 3 a který kulminoval scénou, ve které při plamenné řeči premiéra po každé straně jeho řečnického pultíku proletí oknem barel se speciální chemickou tekutinou, které když se spojí dohromady, tak strašně explodují. (...se smějte, co by za to dneska Netflix dal). No a pak je tady tehdy třiačtyřicetiletý Jarchovský - renomovaný, Lvy obtížený scénárista, který právě viděl severské drama (tm) a začal máchat ručičkama ještě při titulkách, vydávat tíživé výkřiky a jeho žena hned věděla - do pravé ruky mu dala propisku, do druhé papír, do pusy mu strčila palec od nohy, aby se mohl soustředit a ještě před půlnocí bylo vymalováno. Hřebejk do rána vymyslel, že to musí být na luxusním statku a při studeně oranžových světlech západů, úsvitů a dekorativních žárovek, aby bylo vidět to odloupávání fasády idyly a lepší společnosti. Automaticky vytočil 6 posledních volaných čísel, čímž se zařídilo obsazení a následně se děj vůle boží. _______ Je v něčem sadisticky kouzelný přesně vědět o co se herci s legrační urputností snaží, jak chce být režisér formálně relevantní, ale z toho deklamativního scénáře to prostě vymačkat nejde a vznikají tak šílený scény, ve kterých jakože opilá těhotná Geislerová spisovně řve na svého novomanžela a megadůležitý desetiminutový detail tváře divadelního (a opravdu nikoli filmového) herce Černého povídá, že jejich polibky byly ze slz vždy slané. Mám tam pořád nějaké H+J sympatie, protože se to alespoň snaží být trochu naturalistický a pro českýho diváka nepohodlný, ale ona fakt není skoro horší kombinace, když se snaží být něco intenzivně tíživé a ve výsledku je to udřené do směšnosti. (20.08.2022)