Gangy z Birminghamu

První setkání s Gangy z Birminghamu bylo okouzlující. Jsem velký fanda industriální architektury 19. století, tzn. takových těch starých nádražních budov, klasických továren s typickou nezaměnitelnou vizáží. Tady jsem měl možnost ji vidět oživlou a plně funkční. Plameny šlehaly, kouř dýmal, dělníci pobíhali, prostě přenesl jsem se o sto let zpátky. Druhé plus bylo luxusní herecké obsazení v čele s charismatickým Cillianem Murphym. Mé dvě hvězdičky jsou právě za výše uvedené. To ostatní mě v průběhu krátké doby začalo lézt na nervy, jakkoliv mé očekávání dané vysokým hodnocením a chvalozpěvy na ČSFD bylo vysoké. Začnu tolik oceňovanou hudební stránkou projektu. Abychom si rozuměli, ten soundtrack považuju za skvělý a klidně bych si ho s radostí pustil. Bohužel k seriálu se hodí asi jako chrám svatého Víta obklopený skupinou funkcionalistických budov z 20. století. Mám dojem, jako by skladatel dostal zakázku s pokynem "Napiš něco skvělýho a my to na náš projekt napasujeme." K stylovému retru se to nehodí ani v nejmenším, ideální by bylo spojení s nějakým moderním dynamickým thrillerem. Ona totiž hudební složka nesedí nejenom výrazivem, ale i tempem. Za druhé, v komentech se často zdůrazňuje po obsahové stránce výjimečný charakter díla. Já mám naopak pocit, že scénáristé postupovali podle instrukcí, které kdysi sepsal Umberto Eco ve své sbírce esejů Skeptici a těšitelé o tom, jak má vypadat dobře prodejné popkulturní dílko vyrobené s cílem maximalizace zisku. Je to zkrátka sestavené z ingrediencí jasně srozumitelných co nejširšímu okruhu diváků a navíc vyrobené takovým tím cool stylem typu zpomalovačky, detailní záběry zachmuřených tváří plných emocí, prostě takových těch osvědčených a poněkud laciných pomůcek, kterým se mimochodem skvěle a oprávněně vysmívá nedávno zhlédnutý parodický seriál Darkplace. Nevyčítám Peaky Blinders, že jsou cool. To jsou obě série amerického Farga taky a britský Luther jakbysmet, a přesto mi skvěle sedly. Co ale Peaky Blinders odpustit nemůžu, je romantizující pojetí, sentimentalita a mravní relativizace. Často se v komentářích používá srovnání s americkým seriálem Impérium - Mafie v Atlantic City. Jenže ten působí jako naprostý protipól Peaky Blinders. Je analytický a podle mého přesně vystihuje dějiny organizovaného zločinu v USA. Své postavy vykresluje jako svým způsobem charismatické a (všeho)schopné jedince, jenže divákovi nedovoluje vytvářet si k nim citové pouto. Naopak, líčí je jako lidi neschopné vybudovat rodinné zázemí, jako megalomany a lidské zrůdy. Snímá z nich jakékoli pozlátko. Peaky Blinders naopak programově vytváří mezi divákem a svými hrdiny vazbu, nutí vás držet jim palce, sympatizovat s nimi. Americké Impérium sice dobové strážce pořádků a politické špičky nelíčí v lichotivém světle, ale tady působí příslušníci zločineckého podsvětí jako morálně vyšší a sympatičtější strana konfliktu. A konečně, pokud je Peaky Blinders popisován jako krutá nekompromisní krvavá podívaná, pak z 1. série mám pocit přesně opačný. Motiv vztahu hlavního hrdiny a policistky v utajení vypadá jak z mexické telenovely a postavu amorálního policejního komisaře museli vyhrabat z literárního odkazu Victora Huga. Nemůžu pochopitelně vyloučit, že v 2. sérii se všechno k lepšímu obrátí, ale závěrečný díl 1. série na mě působil skutečně skličujícím dojmem. Teatrálnější scénu střetnutí dvou zločineckých gangů jsem snad ještě neviděl. Celkový dojem: 45 % především za opravdu vydařenou atmosféru špinavé dělnické čtvrti průmyslové Anglie 1. poloviny 20. století. (10.07.2016) (méně) (více)