1983 (E10)

Popravdě řečeno, čekal jsem víc. Motivů, se kterými se dalo pohrát, nabídly předchozí díly víc než dost, takže ten závěr mi přišel trochu banální. Jistě se nad tím dalo popřemýšlet více. Některé vědomosti získané v kómatu k něčemu byly, některé nikoliv a některé zázraky byly až moc zázračné. A při vzájemném účtování Šejby s Kratěnou jsme se ocitli kdesi ve filmu Kristián. (28.01.2022)

Velice důstojné, elegantní a ve všech rozběhnutých liniích precizně dotažené zakončení s mnoha překvapeními. Vrchol může být v každém seriálu jen jeden, a jsem z té dramatické linky tady nadšená, že totiž byl přesně v bodě, kde to má největší účinek - na konci devátého dílu. Poslední díl byl uzavírací a hojivý, katarzní přesně tak, jak by měl být, a přitom potřebné rozuzlení a smíření proběhlo bez patosu, a dokonce i s grácií. *~ (10.03.2017)

"Já jsem ocel zakalená jako Honza Zeman. Já to vydržím." Bděle a ostražitě jsem sledoval i poslední díl Světa pod hlavou a musím konstatovat, že s demokratickým probuzením začalo větší sci-fi než celé to předchozí cestování v čase. Navíc bylo strašně málo času vyřešit všechny resty a dokonce ani těm Slokám to na bobech nesvištělo tak parádně, jako v roce 1982. Přes všechny výtky jsem však ze zakončením výletu do socialismu relativně spokojen a je skoro až dojemné, jak mi soudruh náčelníka Špalek, soudruh Kratěna, soudruzi Šejbové, nečestný soudruh Plachý i soudruh analytik Slávek budou chybět. (08.03.2017)

Na závěr seriálu jsem byla opravdu hodně zvědavá a mám obrovskou radost, že nezklamal. V něčem byl trochu předvídatelný, v něčem překvapil, ale ve finále byl ještě lepší, než jsem čekala, že bude. Neříkám, že bylo všechno úplně stoprocentní, ale i přesto jsem se závěrem spokojená. Svět pod hlavou je jeden z nejlepších Českých seriálů vůbec a velmi ráda se na něj podívám znovu. (06.03.2017)

Tak to nakonec nebyl příběh Filipa Marvana, ale především Martina Plachého, který jsme těch deset dílů sledovali, protože Filip, jak se i dalo čekat, v žádné minulosti nepobýval. Na prvním a posledním dílu série si bylo možné všimnout, jak nevděčná je současnost. Stačí totiž pár uniforem, několik takřka muzejních vozů, socialistický šatník a všichni jsou spokojeni, jak ten seroš hezky šlape. Nostalgie (i ta temná) a návrat do minulých let přináší kouzlo, které je vděčné. O to nespravedlivěji pak vynikne hodnocení první epizody, která určitě nebyla horší než ta poslední. Ale chyběla jí jistá citová vazba, kterou si divák zatím stačil vybudovat. 3,5* (07.03.2017)