Tři přání

Mnohdy zapomínáme, že ještě před Bílou paní tady byl tento snímek - satira jak kláda. Bludiště přání, nesplněných vizí a lidské závisti. Kam až může člověk zajít, když se chce TEĎ mít dobře? Má pomoci příteli a být za blázna (navíc opovrhovaného?) Skvělý Bohuš Záhorský. Člověk jednou vykoná dobrý skutek a hned je z toho drama o morálce. POVÍDÁM, DĚDEČKU, NECHCETE SI SEDNOUT? CHRAŇ BŮH! (19.04.2003)

Nemohu uvěřit, že Kadár-Klos s tímto scénářem prošli skrz schvalovací komise. Velice silná a úderná satira na 50tá léta a vůbec na lidské pachtění po štěstí. Opravdu tomu nevěřím a nedivím se, že na sjezdu v Martině toto soudruzi odrovnali tvrdou kritikou. Časem to sice stratilo na síle, narozdíl od Bílé paní. Přesto tuto komedii mám raději, je více ze života a hlavní postava je mě velice podobná-jen nevím jak já bych se s jejím dilematem vyrovnal a to vlastně neví nikdo. Zazvoní, či nezazvoní? (02.09.2007)

Tak o tomhle filmu jsem léta slýchala vyprávět zkazky a když se mi konečně (po r. 89) ho poštěstilo shlédnout, docela mi spadla brada. Dodneška nějak nechápu, že v době, kdy se točili Anny Proletářky a dle Pavky Kohouta svazáci tančili všude, bylo možno natočit takovouhle "sílu". Je to něco podobného, jako když na sklonku 60. let vznikla Bílá paní - u obou těhlech filmů si člověk říká: jak tohle mohlo cenzurou projít? Ale prošlo a tak dobře pro nás! Doporučuji shlédnout všem mladým komunistům a levičákům vůbec! (07.08.2007)

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)

„Vidíš, vidíš, kolik zla nadělají peníze…když nejsou.“ Velmi jasná satira, která apeluje na morální zásady diváka (závist, udavačství, touha po penězích a majetku), ale stejně tak se velmi odvážně (!) strefuje i do socialismu. Jinak je to více než slušná zábava, s několika kvalitními hláškami, scénami (nejvíc se mi líbily perfektní hádka a karetní partička) a svérázným pohádkovým dědečkem v podání výborného Bohuše Záhorského. A když si k tomu připočtu ještě krásně otevřený konec, který si divák může domyslet sám, vidím to celkově na slabší, ale přece jenom plný počet. „Nějaká vleklá choroba v rodině, nebyla by? Kloubový revmatismus? Neni…nebo aspoň TBC, nemá někdo u vás doma?“ – „Bohužel.“ – Ježiš to je smůla, to je smůla.“ (09.12.2012)