Moulin Rouge

Čisto (a ešte raz ČISTO) formálna záležitosť s úchvatnými zábermi, výbornými hercami a nulovým obsahom. Ak má byť to čo chce film povedať All you need is love potom ďakujem, to poznám aj z rozprávok. Vizuálna stránka je fakt bombastická ale to je asi tak všetko . Nemám moc rád muzikály, ale ak muzikál tak buď Spievanie v daždi, Interstellu 5555 alebo South Park ! (28.12.2004)

Ač se tvůrci snažili držet na hranici snesitelného a úsměvně pompézního kýče z červené knihovny, tak bohužel až příliš často sklouzávají k hloupé, hlučné (není tu snad ani vteřina ticha či scéna, kdy by se někdo nepitvořil, nevřeštěl, nepištěl apod.) přeplácanosti tak plné střihů, že to snad musí být zapsané v Guinessově knize. Ovšem jednou za čas si to sedne a tak například při tangu či milostném duetu Satine s Krystiánem jdou všechny výtky stranou, jelikož v tu chvíli není co Moulin Rouge vytknout. Škoda, že podobně silných a působivých momentů není ve snímku o něco více, ale na druhou stranu, ono jich tam zase až tak málo také není. (28.12.2006)

Chudobný básnik láskou opantaný, zoznamuje sa so zaprášenou morálkou skazenej štvrti, kde vládne bohémstvo a rozkoš najhrubšieho zrna... A tam kdesi vidí ju - kurtizánu spútanú okovami vlastných túžob, chladnú ako oceľ, uväznenú v mužskej žiadostivosti. Milujúci ,,pisálek" dá jej zakúsiť príchuť lásky a ona neodolá, pripúta si ho k sebe na veky večné. A Baz Luhrmann znovu dokázal, aký je romantik a svojím filmom okúzlil nielen nežné polovičky. Milujem Roxanne - z ktorej mi tuhne krv v žilách, milujem jagavý blyskot hviezd na nebi, personifikácie a metafory, ten romantický gýč, záverečnú veľkolepú Come What May... milujem Moulin Rouge! (14.08.2009)

Hned na úvod musím předeslat, že muzikály patří mezi mé nejméně oblíbené žánry. Teď už k vlastnímu snímku. Když pominu slabší dějovou stránku (ta ale u muzikálů nikdy nebývá nosným prvkem) a místy snad až příliš klipovitý střih, zbývají už jen samé superlativy. Naprosto dokonalý a precizní výkon podali oba hlavní protagonisté, Ewan McGregor i Nicole Kidman. Což o to, u McGregora už jsem zvyklý na fakt, že je skvělý herec, ale překvapil mě velmi mile i jako zpěvák. Zato Nicole Kidmanovou jsem doposud nebral příliš vážně ani jako herečku. Tímto filmem mě ovšem totálně vyvedla z omylu a jasně ukázala, že umí hrát i zpívat na velmi vysoké úrovni. Teď bych se rád zmínil o hudební složce tohoto muzikálu. Jak bych to jen výstižně řekl... Je prostě grandiózní! Do děje skvěle zakomponované známé rockové i popové hity (mj. Like A Virgin, Show Must Go On), ovšem velmi umně zabalené do muzikálového aranžmá, prostřídané samozřejmě s výbornými původními songy (z nichž mě zejména píseň Come What May dostala na kolena), to je prostě radost poslouchat. Když se k tomu přidá i výborná choreografie tanečních scén a fantasticky pestrobarevná vizuální stránka, nezbývá mi než konstatovat, že jsem byl svědkem jednoho z nejlepších muzikálů všech dob. Je přímo neuvěřitelné, že Hollywood tímto snímkem dokonale oživil současnému divákovi představu starých dobrých klasických muzikálů ze 30.-50.let, aniž by přitom tvůrci sklouzli do přílišné novodobosti, nebo naopak do snad až nudné staromódnosti. Baz Luhrman si zaslouží můj veliký obdiv. Mimochodem - oslavované Chicago vedle tohoto skvostu vypadá jako chudý příbuzný vedle bohatého strýčka z Ameriky. (11.05.2003)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)