Sólo pro starou dámu

Myšlenku jsem pochopil, ale bylo to takové těžkopádné a ne moc dobře stravitelné. Nepomohla tomu ani nasazená celá plejáda tehdy oblíbených herců. Snad to měla být jakási pocta paní Šejbalové, nevím. Co mne zaujalo byl fakt, že se film musel evidentně natáčet i v NSR a to už u nás Husák začal normalizovat vše, co bylo nenormalizované. Také mi neuniklo, že taxikář Satoranský nechal stařenku pomalu vylézt z Volhy samotnou zatímco jí na Ruzyni vyndaval u odletové haly zavazadla z kufru. Oproti tomu německý taxikář už v NSR paní Šejbalové nejprve otevřel galantně dveře a pak šel pro zavazadla... Tenhle film stačí vidět jen jednou. * * * (29.05.2014)

Dělají-li dva totéž, není to totéž; praví to alespoň starobyla antická maxima. Zdá se, že to platí i pro tento film, jehož režisér Václav Matějka se v osmdesátých letech "proslavil" filmy, které jakoby předjímaly filmový polistopadový umělecký úhor. Z poměrně kvalitní a inspirativní prózy Valji Stýblové vznikl prvoplánově propagandistický film poslední fáze agresívního období "tvrdé" normalizace. Obligátní traktát o tom, jak je to krásné, vnímáme-li svět černobíle, o panensky čistých občanech rajského komunistického Československa a jejich hanbou a špínou pokrytých oponentech, tu pojednává stylem vztažitelným a srovnatelným s obdobnými výtvory Karla Steklého HROCH) přináš očekávatelný prvoplánový děk Bylo zřejmé, že scénárista neměl o čem psáf, režisér co režírovat a herci zase co a hlavně koho hrát ; nemilosrdná americká zvyklost byla na naší půdě přetavena do budovatelského tyglíku bez chuti, barvy i zápachu. Divák i postavy díla se přesvědčily, že poctivá filmová práce je nenahraditelná. A že mrhat i šetřit filmovým materiálem nemusí za všech okolností znamenat kvalitu. V tomto případě jde o poznání zvláště nepříjemné a politováníhodné. (15.03.2008)

Depresivní a značně oploštělé kino. Kdyby ta dáma, jak se hezky česky řekne, seděla na pr...., tak by nemusela čelit více či méně oprávněným výpadům proti své, asi né úplně nevinné, osobě. Ale kdyby zase všechny ty dámy (a všichni ti pánové) seděly na svých zadcích, ubylo by jedno téma pro literaturu i film... A co ten otevřený konec? Jak si s tím vším paní Maruška poradila? Já bych plesala radostí, že mi proradná dcera zanechala obrovskou vilu, hodila bych se do gala, pozvala mužskou omladinu a zpívala si: "Nemám ráda černé pátky, nemám ráda splín, život máme stejně krátký, mele nás jak mlýn, nemám ráda smutné pátky, pověry jsou kroky zpátky, jsem raděj´ veselá, mně to nic nedělá, hej, HEJ! (11.06.2018)

Tohle nemohla zachránit ani paní Šejbalová, která to zahrála hezky, ale kterou nějak moc nemusím. Ploché vyprávění o ničem. O časech které už nikoho nezajímají a ženě která měla zůstat tam, kde byla. Postav jak na dvou orlojích a s nimi těžká nuda. Občas jsem netušil, kdo je kdo. Nevím zda nedat něco sám sobě a za to že jsem neusnul. Závěrem tohoto traktátu bych chtěl poděkovat tvůrcům za pár německých vět, ke kterým se neobtěžovali dát titulky. Idioti. (06.04.2023)

I dnes velice aktuální problém, jak se vyrovnat se svou minulostí nebo s minulostí svých předků. Vdova Hahnová se vrací do Čech, kde doufá najít své kořeny, ale zjišťuje, že všechno je jinak. S překvapením zjišťuje, že bývalá rodina o ni nestojí, ujímají se jí známí jejich dcery. Postupně se dozvídá, že jeden z jejích příbuzných byl na konci války zabit při partyzánské akci, zároveň je pro ni kruté zjištění, že její dcera, s níž žije v NSR, zřejmě udala hodného souseda gestapu. I po třiceti letech ji nevědomky provází temný stín minulosti a když zjistí, že je v Čechách odsuzována, vrací se do Ansbachu, kde přichází do prázdného bytu, neboť její dcera s manželem odjeli pracovat na filiálku do Brazílie... Profesionálně nejlepší scénou je ta postelová, kde Josef Větrovec hraje nádherně opilého, na rozdíl od mnohých se domnívám, že Šejbalová hrála skvěle, stejně tak i Dana Medřická, ostatní zůpstali ve svém průměru. (11.12.2019)