Kdo hledá zlaté dno

Tak aj Menzel si musel dat parrocnu prestavku po roku 1968. A aby sa vratil a mohol vobec tocit, musel prist s nejakym budovatelskym patosom /= kravinou/ a tou je tento film Kdo hleda zlate dno. Ku scenaru sa skoda vyjadrovat, aj tak je tam kopu normalizacneho balastu. Ked sa pokusim odmysliet si ten normalizacny hnoj, dostavam sa k podpriemernemu filmu v ktorom ide o stavbu akejsi priehrady. Film vznikal v dobe tvrdej normalizacie. Nic to, aspon ze sa o par rokov natocilo Na samote u lesa. 40 % (03.02.2013)

Kdo? To Menzel našel "zlaté" dno své tvorby i svých životních kroků. V budovatelská romantice, kterou si pojistil možnost točit kvalitní díla, jež omlouvala jeho ústupek, za nějž byl ze všech stran odsuzován. Výsledné dílko však nedopadlo příliš černě, ani samotné prostředí nebylo Menzelovi příliš cizí - postavičky dělníků na stavbě přehrady totiž mohl pojmout tak trochu "hrabalovsky" a udělat z nich sympatické, nezkažené lidi. Celá argumentace se však zde staví na hlavu - poetičnost, kterou kritizoval podmaněnou inteligenci ve Skřiváncích na niti se zde přesouvá na každodenní práci staronových hrdinů - budovatelů, kteří svojí existenci vidí v těch nejlepších barvách a netrápí je pochybnosti. Všednost a bezprostřednost, jakou nová vlna nahlížela rozbujelé měšťáctví, se kterým socialismus svůj boj prohrál, se zde opakuje v docela povedeném a formanovsky trefném úvodu u televize , ale záhy se stane docela překotnou záminkou hrdiny najít život někde jinde, v čistším a nezatuchlém prostředí a brzy se setkává se známkami toho, že učinil dobře a že jedině v pracovním kolektivu má život smysl. Film tak postupně ztrácí to, čím se odlišuje od ostatních dobových blábolů (autenticita ve vystupování postav, jejich velkoryse předkládaná nedokonalost a nečernobílost) a zbývá jen banální historka, která je ke konci už dosti směšná a tezovitá, čím dál více se utápějící v monumentálních Šofrových záběrech gigantické stavby, do níž zní oslavná romantická hudba. Jakoby si mocenský diktát postupně snímek podmaňoval a Menzelova náznaková osobitost se definitivně vytratila. (22.10.2010)

Když se člověk zamyslí nad obsahem filmu, je to celé vlastně nesmyslná kravina a náš hrdina tady vskutku jedná jako smyslů zbavený šílenec. Když už chtěl tak moc pracovat poctivě, čemuž naprosto rozumím, mohl přece zůstat v té hodinářské dílně. A jestli si na stavbě za volantem náklaďáku vydělal víc než v hodinářské dílně, mohl třeba v Praze stavět metro. Samozřejmě rozumím i opojení z té velikosti a síly, hodně chlapů něčemu takovému podléhá a zpravidla to bývá případ pro psychologa, případně psychiatra... Na druhou stranu je nutné říct, že čistě řemeslně je tohle filmařina k pohledání. Vtipy jsou vtipné, herci výborní, kamera velmi slušná. Žádný z Menzelových porevolučních filmů nemá takhle báječnou režii, výborné dialogy a přesný střih. Tvůrci se taky vcelku úspěšně vyhnuli většině klasických budovatelských klišé. O členství ve straně se ve filmu pouze jednou mukne, o zlých imperialistech nebo západu se nedozvíme nic, postavy nejsou schématické a pokud jde o ty šmelináře, taxikáře a rozkrádače socialistického majetku, přesně tohle přece za socialismu jelo ve velkém a je vlastně s podivem, jak pravdivě jsou tu tihle lidé popsáni. Asi největší lží tak nakonec zůstává bodrý pracovní kolektiv plný skvělých zásadových charakterů v němž jsou podrazáci ve výrazné menšině. Docela legrační mimochodem je, že záběry práce i zábavy na ubytovně v sobě mají poetiku velmi blízkou tomu co známe ze Skřivánků na niti. Vlastně nevím jestli to není potměšilost, protože tihle na té stavbě dřeli většinou taky proto, že jim nic moc jiného nezbývalo. Jen těch ryzích charakterů mezi nimi jistě nebylo tolik... Celkový dojem: 60% (02.02.2016)

Jiří Menzel byl jedním z těch, kteří se museli po své plodné dráze v 60. letech o desetiletí později ze svých úspěchů vykoupit, pokud chtěl vůbec pracovat, neboť jak známo, úspěch se neodpouští. Zvláště, pokud měl Menzel na svém kontě film „Skřivánci na niti“ z roku 1969, který již nestihl být uveden v kinech a byl okamžitě zabaven a uložen o trezoru. Důvod byl zřejmý – tak otevřená střelba do komunistického režimu je málokdy k vidění. Po pěti letech nedobrovolné pauzy byl Menzelovi nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně. Nutno však dodat dva velmi významné faktory. Jednak se v rámci normalizačních ideologicky zaměřených filmů jedná o relativně stravitelný snímek (na rozdíl od filmy soudruhů Steklého, Kachlíka, Balíka,Matuly, Tomana, Sequense a dalších) a jednak šlo o jediný umělecký prohřešek (či snad v tomto případě zvolme jemnější označení „ústupek“), neboť za dva roky již Jiří Menzel točí vynikající „Na samotě u lesa“ (1976) a další. (23.11.2012)

Mezi Skřivánky na niti a Na samotě u lesa natočil Menzel TOHLE. Aby byl zmar dokonalý, scénář mu napsal Zdeněk Svěrák. Protože zrovna čtu pojednání o tom jak šedá ekonomika a příčinliví šmelináři pomalu rozleptali zdánlivě všemocný normalizací posílený komunistický režim, tak jsem si z filmu přece jenom něco vzal. To ale nic nemění na faktu, že je to šmíra nedůstojná talentu Jiřího Menzla. Ovšem pořád mnohem lepší než Donšajni. (23.06.2023)