Zapomenuté světlo

Jeden z nejlepších porevolučních filmů, ve kterém Polívka dokazuje, že je to opravdu pan herec. V těchto civilních rolích je prostě skvělý. Škoda že celý film stojí víceméně čistě na něm, i tak to ale na 4 hvězdičky stačí bohatě, když k tomu přičtu úžasnou hudbu od kytarového mistra všech mistrů, pana Hladíka. (28.11.2011)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)

Dle mého zatím nejlepší vážná role ze všech natočených filmů Bolka Polívky včetně Musíme si pomáhat. Zde prokázal že umí být nejen mimem, šaškem královny či mladý strojvůdce motoráčku, ale že může v klidu vyseknout nádhernou roli mladého vesnického faráře. Faráře který se ,,pere" nejen s režimem ale i s city ve svém srdci. Stejně jako Bolek faráře, zahrále zde Veronika žilková svoji životní roli v postavě nemocné Marjánky. Krásná byla i postava ,,človíčka Božího" Pechy. Nádherná věc, nutno vidět! (31.07.2011)

Vladimír Michálek se scénáristkou Milenou Jelínek zpracovali Demlovu knižní předlohu Zapomenuté světlo svým vlastním způsobem a děj zasadili blíže k současnosti. Výsledek mě neoslovil ze zamýšleného směru působnosti, byť se solidní herecká sestava snaží ze všech svých sil. Nesmrtelné rebelství, které je majoritní částí společnosti vnímáno jako kacířství, se nenávratně vytratilo. Ve zbytku jde především o osobní pohnutky a zoufalou snahu o naplnění vlastních ambicí na poli společenské užitečnosti. Tato poloha se třese ve větru nestability a psychologická stránka nenašla odvahu ke sfárání do vnitřku lidské duše. Snaží se vyslovovat duchaplné fráze, ale opravdový prožitek se nedostaví. Má z něj strach, pozoruje, ale neprožívá. Hlavní postavou příběhu je farář Jan Holý (velmi zajímavý Bolek Polívka), idealistický snaživec, usilující o zachování posledního duchovního svatostánku své farnosti. K lidem se přibližuje pouze ve chvílích osobního prospěchu, nebo pocitu ukřivděnosti. Protipól ctižádosti faráře se má ukrývat v postavě Marjánky (zajímavá Veronika Žilková), ovšem její smíření s tíživou a neodvratnou skutečností nemá očisťující, či rozvratný charakter. Nabízí gesta, nikoli cestu a způsob. Výraznou postavou je sochař Karel Klíma (dobrý Jiří Pecha), koketující s lákavou možností nelegální činnosti. Důležitou postavou je socializovaný hrabě Kinský (sympatický Antonín Kinský), upřímný pomocník farářova snažení. Z dalších rolí: rázná Klímova manželka (Simona Peková), v nostalgii okouzlená Kinského stará teta (příjemná Zita Kabátová), flexibilní a úspěšnější farář Kubišta (příjemný Jiří Lábus), Marjánčin nervózní a milující manžel Francek (Petr Kavan), na svém významu trvající obecní policista Jaroslav Novák (Ivo Kubečka), drobné nespravedlnosti napravující Dr. Prokopová (zajímavá Soňa Valentová), nepřející kapitulní vikář (Richard Metznarowski), či nekompromisní místní vlivný stranický funkcionář Vacek (zajímavý Jiří Samek). Po technické a herecké stránce jde o nadprůměrné filmové dílo, po stránce obsahové, výrazové a sdělné tomu již tak není. Ani udělená ocenění výsledku nepomohou zvednout svou zamýšlenou působnost na diváka. (09.02.2017)

Nějak nechápu, co to má společného s Demlovou "předlohou". Ta kniha je v podstatě esej o tom, jak geniálního básníka Jakuba Demla nikdo nemá rád a nechápe ho, a proto musí on, ač génius, dělat faráře v nějakém zapadákově a udělovat poslední pomazání tuberákům. Ve filmu jsem odhalil jeden citit z knihy, a jeden k nepoznání přetvořený motiv. To je všechno. Je to příběh o tom, jak Polívkův farář Holý (mírně obšlehnutý z Guareschiho) bojuje proti komunistům o záchranu kostela. Setkává se s nepochopením úřadů, kolaborantských kněží z neblaze proslulého Pacem in Terris i běžných lidí, nakonec je ale zachráněn. Herecký koncert Bolka Polívky kazí málo zajímavý a poněkud inkoherentní scénář a příšerná hudba. Přesto jde o zajímavý a dobrý film o osmdesátých letech, jedno z těch lepších děl české porevoluční kinematografie. A zase budu kladný hrdina a zase budu mučedník a zase mě všichni budou nenávidět... (17.04.2009)