Zapomenuté světlo

Když jsem Zapomenuté světlo před lety viděl poprvé, připadalo mi příliš šedivé a smutné, příliš nasáklé dobou, na kterou jsem ani pořádně nepamatoval, leda ze školky. Bylo mi právě patnáct, zvenku útočilo léto a Anička, do které jsem byl trochu zamilovaný, zhodnotila celé dílo lapidárním: "Pchh... ňákej bůh." Pak jsme se šli všichni koupat do jezera. Tolik jen na kajícnou objasněnou, jaké může být člověk pako, obzvláště když se v patnácti zamiluje ("Proč pod paprsky slunce, Die, usadils / nám ženy, ono zlo tak svůdné pro lidi?" četl jsem včera u Eurípida). Mně se totiž už tehdy Zapomenuté světlo docela líbilo, zejména výkon Bolka Polívky, ale zůstal jsem mlčet. Teď na podruhé mi nezbývá než uznat, že je to dílo v české kinematografii devadesátých let jedinečné už svým námětem a krásné především v oné postavě neokázalého kněžského hrdiny všedních normalizačních dnů. Ostatní výkony, až na Veroniku Žilkovou, jsou ve srovnání s Polívkou poněkud mdlé. Ale i s pár drobnými vadami se jedná na jednu stranu o skvělý portrét jedné doby a toho, jak bolestně poznamenala katolickou církev, na druhou stranu o neméně skvělou, volnou demlovskou variaci na téma kněz a láska k ženě. (06.02.2009)

Ač by tomu mohl společný název napovídat, Vladimír Michálek nenatočil filmovou adaptaci stejnojmenného autobiografického Demlova ,,románu", jen se jím nechal volně inspirovat. Demlův předválečný Tasov a pozdně normalizační realita socialistického Československa skutečně také nemá mnoho společného. Je tu však mnoho věcí, které oba nesourodé světy v Michálkův prospěch latentně spojují - svéráz vesnického prostředí, tolik odlišný od městského způsobu života, naplňující právě ten pocit ,,zapomnění", víra vystavená zkouškám pochybností, ale i zlovůli světské moci, totalitní dopad (Deml tak vnímal tlak katolické církve, se kterou vedl spory a která zakazovala jeho dílo a jeho samého ,,uklízela" na zapadlé farnosti...) i vlastní podstatu kněžství. Z Demlova knižního alter ega - ohnivého rebela a buřiče, se ovšem stal ve filmu jeho pravý opak - Polívkův farář Holý je tak dokonale plastická a uvěřitelná postava a Polívkovo herectví tak dokonale ukázněné a zbavené jeho zažité manýry, že lze před Michálkovým režijním (a Polívkovo hereckým) talentem jen smeknout... Tak bouřlivě emocionální kniha a tak mírný a komorně laděný film. A přesto Michálkův umělecký koncept funguje a má své opodstatnění - 80. léta v ČSSR jsou v něm zakonzervována a subjektivně reflektována (stejně jako rok 1934 v Demlově strhující knize). Zapomenuté světlo je úžasný film, který by snad mohl i někoho z diváků motivovat k četbě osobité a originální stejnojmenné knihy... Podobné filmy: Cestou křížovou (13.03.2009)

Drama s výborně ponurou a zašedlou atmosférou, kvalitním scénářem, dobře nastaveným zrcadlem tehdejší době, několika skvělými dialogy a perfektními kázání faráře Holého. Bolek Polívka tento snímek pozvedl neskutečnou měrou, je ve své roli tak přesvědčivý a charismatický, že mu věříte každé slovo. Drobný nedostatek: POZOR, obsahuje SPOILER - Při pohledu na mrtvou Marjánku můžeme vidět, jak mrká :) (25.05.2011)

"O co vám jde, pane faráři? Kostel se sice zavře, ale plat vám pořád bude chodit, ne. Tak to berte jako dlouhou dovolenou, no."   Až místy poetické, ale spíš jen pomalejší a zamyšlené vyprávění z nepoeticky prázdné doby pozdního socialismu. Vůbec není příběhem o útlaku církve či věřících, jak jsem se tu někde dočetl a dokonce ani patetickým vyprávěním o nenaplněné lásce. Michálek tu vypráví prachobyčejný lidský příběh člověka, který té všudypřítomné prázdnotě nepodlehl a ve svém konání pořád viděl smysl. Není příliš vyhrocený, byť facka opravdu sedla, ale přesně takový byl/je život.  Plyne.   A motiv s Marjánkou pak vše krásně intimně doplnil a vůbec k tomu nepotřeboval doslovnost. (17.11.2023)

Pro mně jeden z nejlepších českých porevolučních filmů. Velmi poetický snímek, přetékající citem a emocemi, které plynou jen tak zlehka, pozvolna a příběh se vnímavému divákovi doslova zadere pod kůži. Dokonalí jsou Polívka se Žilkovou (Veroniko, vykašlete se na ty stupída v TELE TELE :o), pěkná je kamera a jemné tóny Hladíkovy kytary jsou nenápadné, ale přesně zapadající do atmosféry snímku. A ten společensko-kritický podtón (farář vs stranicko-byrokratická mašinérie) je hodně výstižný. Moc, moc dobrý film. (30.09.2004)