Hotel pro cizince

Hodně zvláštní film. Od začátku divák ví, jak dopadne, ale stejně tak nějak doufá, že vraha třeba odhalí, avšak tomu se Hotel pro cizince brání, stejně jako případnému pochopení ze strany obecenstva. Žánrově film představuje směsku dramatu, romantiky, absurdní komedie a částečně i detektivky. Forma snímku by nebyla zase až tak zvláštní nebýt vkládání zrychlených prvků grotesky a titulků jakožto zápisů do deníku; oba prvky jsou však rušivé a nehodí se sem. Tím na čem tento film vlastně stojí jsou ale herci a jejich postavy. To je prostě kapitola sama pro sebe, protože role Kodeta, Menzela, Hrzána, Libíčka, Somra, Jiráskové, Mkrvičky či Šmerala, to je takový menší herecký koncert (jedna postavička divnější než druhá, ale přitom každá z nich dostatečně charismatická). Do konceptu těchto střelených a zlomyslných lidí nespadá jen hlavní hrdina představovaný Petrem Čepkem, kterému všichni dělají naschvály, takže s ním divák soucítí, ale to ho docela brzo omrzí, protože i sám Petr Hudec je svým chováním (zvláště ke své láce), někdy dost, lidově řečeno, "na přesdržku". Příběh, i přestože se dá stěží pochopit, naštěstí ani moc nenudí, občas rozesměje nějakou tou absurdní scénou či hláškou, ale to, co tohle podivné dílko drží nad vodou, jsou již zmiňovaní herci a jejich postavy. Na slušný průměr to jistě stačí, ale na zdejší nadšené 4 nebo dokonce 5* ohlasy už fakt ne. "Rád bych vás vyzval na souboj pane. Ale jak vím, vyznáte se spíš v masturbaci než šermu." (15.06.2012)

Ou. Zamilovaný chlap ja často slepej a hrozně blbej. Ale že o tom někdo natočí film. Rozjezd je docela dobrý, až kafkovsky divný hotel s ještě divnějším osazenstvem, spousta známých herců v hodně mladém věku (Fisherová byla neskutečná samice, tomu bych ani nevěřil). Jenže hlavní hrdina mi svým zaslepeným blbstvím již brzy lezl pěkně na nervy, když se na scéně objevil Walda Matuška, film začal ztrácet tah (ne kvůli Waldovi, ale když to beru zpětně, tak od jeho objevení jsem to začal registrovat) a posledních cca 10-15 minut jsem už prospal (a nevracel jsem si to, takže nevím jak to skončilo a vlastně mě to ani vůbec nezajímá). Škoda, ten začátek byl zajímavý. Takže asi tak. 1.5* (22.02.2016)

Život bez lásky je jako ryba bez života...motto, které se jako červená nit vine celým filmem. Secesní prostředí, kostýmy Ester Krumbachové, hudba Svatopluka Havelky a černobílá poetická kamera Ivana Šlapety dotváří kouzelným způsobem vlastní projekt Antonína Máši. Člověk si hned vybaví perly 60.let - Případ pro začínajícího kata, Ovoce stromů rajských jíme, O slavnosti a hostech či Sedmikrásky. Zřejmě ne každý přijde na chuť této zvláštní kafkovské mozaice. Pokud se necháte vtáhnout, budete odměněni absurdními hříčkami, čarokrásnými obrazy a příběhem lásky, jež má i nemá naplnění... (30.01.2011)

Taková obyčejná kafkárna, kde forma, jak už to u těchhle avantgardních děl s přehnaně vysokými uměleckými ambicemi bývá, upozadila obsah. A i přes fakt, že se jedná de facto o vedlejší filmový projekt Činoherního klubu (zřejmě nejvýznamnějšího divadelního souboru té doby) nutno konstatovat, že jde o slepou uličku filmové České nové vlny (a taktéž téměř o pravý opak Mášova pozdějšího vynikajícího civilního Ohlédnutí). Suma sumárum: Mášovo umění pro umění... (13.12.2013)

,,Jediná jistota je láska. Která je rovněž nejistá." Zase to jedinečné filmové období 60.let. HOTEL PRO CIZINCE je po stránce příběhu i psychologie hodně zvláštní film, který mě svou zvláštností přitahuje již hezkých pár let. Ještě v dobách středoškolského studia mne jeden večer na mne zapůsobilo svou ojedinělou atmosférou. Čas od času si pouštím a pokaždé si užívám do detailů uměleckou stylizaci v nádherných kulisách a s roztomile absurdním humorem. Lze tak, ale není nutno vnímat HOTEL pouze jako frašku, je to podobenství o nás, o našem světě, o jeho podivnostech, bláznovství i nespravodlivosti a zločinění jakéhokoliv kalibru, jež krouží kolem nás, sami se stáváme "blázny" nebo "obětmi" toho imiginárního "hotelu", do nějž vstupujeme jako cizinci, s vlastními názory, s vlastním viděním světa, ale neustále se přizpůsobujeme nebo naopak ovlivňujeme osudy a konání jiných, aniž bychom si to uvědomili. Režisér Antonín Máša se hodně pohrál s kombinaci různých filmových žánrů a vytvořil dílko s prvky od tajuplného historického filmu, přes komorní drama, kriminálku, romanci, němé grotesky, mírně až po muzikál... a především plno nádherných absurditek ve filmu. Legendární Činoherní klub není pro mne zrovna tou oblíbenou kapitolou čs. kinematografie a sám o sobě svou tvorbou trochu podivný spolek, jehož stylu (na základě viděných TV záznamů inscenací) jsem nikdy nedokázal přijít na chuť. Alespoň zde jsme si takříkajíc "padly do noty". 100% (18.03.2017)