Hotel pro cizince

Národní kulturní památka – tehdejší Činoherní klub ve filmu. No, nejsem z toho tak odvařený, jak bych asi měl být. Orgie suverénního herectví (V. Šmeral a M. Krásová ze staré gardy činoheráky skvěle doplňují), krásná forma i prostředí, vtipné a použitelné podobenství. Celý film se však spíše snaží něčím být, než že by tím byl, celou dobu jede na v úvodu natažený setrvačník, ne právě šťastně (byť separátně zdařile) obohacován prvky jako „groteska“ nebo „zpívající Matuška“. Pokud bych měl srovnat s několikrát zde zmíněnými filmy, tak kvalit O slavnosti a hostech Mášův opus rozhodně nedosahuje, ale i Případ pro začínajícího kata je mnohem zdařilejším dílem. Za „odjezd do kláštera“ (jakože satira?) bych snad měl ubrat ještě jednu hvězdičku, ale nechám to být, „vo tom to neni“. /// Uhrančivý a typově jedinečný Čepek jako mladý muž „bez zaměstnání“ zlatých předválečných časů, neviditelně poznamenaný cejchem smrti, osudem předem odsouzený v hotelu Svět obývaném jakýmisi lidmi. Smrt z lásky. Našinec (básník toužící po „vyšší lásce“) obklopen dotěrným, pohrdavým, drzým lokajstvím (které však jako lokajství neplní svou funkci; je to lokajství, které vládne) a stejně dotěrnými známostmi, které znát nechtěl, marně konfrontován s pitomoučkou a lhostejnou fádností své vytoužené, oděnou románovými slovy do hávu „femme fatale“. Veronika se chová, jako by byla jedinou ženou na světě, všichni jí to věří a já s nimi, Kafka Nekafka. Obvyklé rolové společenské vztahy nefungují, jak by měly, našinec nemá možnost se spolehnout na jakoukoli reciprocitu, jakákoli strategie je marná. Petr Hudec je doslova bílou vránou, což je totéž, jako černá ovce – přirozeností ocejchovaný jedinec, narušitel, persona non grata. Nelze ho nikterak považovat za nevinnou oběť vraždy. Petr Hudec je nositelem nesmazatelné viny - vinen tím, že existuje. Tedy přece jen reciprocita. (Tento metafyzicko-existenciální výklad musí uznat i zatvrzelý materialista, vždyť „rád bych vás vyzval na souboj, pane, ale jak vím, vyznáte se spíš v masturbaci než v šermu“.) /// Enšpíglův návod na použití tohoto filmu vůbec není špatný, bylo by však ochuzením vázat se jen na Čepkovo herectví; vše, co se v tomto filmu děje, koneckonců lze nekoncepčně sledovat prostě jako pěknými obrazy vyjádřené cosi, co se neblaze zamilovanému básníkovi (možná spíš rádoby básníkovi) děje, co se divákovi vidí buď ve ztotožnění s ním, buď jako nezávislému pozorovateli. Ale i to je možná málo. Rozdělíme-li postavy (vyjma dvou hlavních) na „personál“ a „hosty“, vidíme zřetelně, že skupina Personál je především nostitelem absurdna a podobenstevna, zatímco Hosté jednak velmi zdařile plní funkci dobové atmosféry (nejde jen o historický kolorit, nýbrž o navození jistého životního pocitu, důvěrně známého čtenářům klasických románů; k tomu lze ostatně přiřadit i samotného Hudce) a také zřejmě mají být satirickými karikaturami, v kterémžto ohledu bych jako mimořádně zdařilý kousek vyzdvihl postavu spisovatele Plecha (či Blecha? – V. Šmeral). Naopak postava pátera je sice okouzlující a vtipná (boží Schorm!), ale jako eventuelní satirické ztvárnění církve (k němuž v závěru sklouzává) nestojí za nic. Vcelku tvoří soubor všech postav společnost, v níž každý má svým způsobem důvod našeho viníka existence - zamilovaného básníka - zavraždit „kvůli lásce“. Nadto jsou postavy obou skupin velmi těsně a velmi nejasně spjaty. Především není jasné, zda Vladimír, Otomar a Willy jsou tři, dvě nebo jedna osoba, madam Rosická je možná Veroničinou a tedy i Vladimírovou matkou, ale možná je stará panna – nebo děvka. Sumou tedy přestárlá totemická pramatka. Plech píše o jejím životě. Rovněž okrajové postavy (nepřehlédni mladíka s růží) či nejrůznější detaily (třeba kůzle) jsou kladeny velmi rafinovaně. Mnohé zřetelně nasvědčuje tomu, že nejen Rosická, ale i Veronika vyžaduje Hudcovu naprostou identifikaci se synem, resp. bratrem. Veronika navíc budí podezření, že plní společný zájem udržet Hudce v hotelu. Nakonec to vypadá, jakoby Hudec („viník existence“) měl být jakousi kultickou obětinou kosmického řádu (má předchůdce malíře – a jistě bude mít i následovníka). Tedy nikoli bílá vrána, ale skutečně – kavka. Tomu možná odporuje (a možná taky ne) hypotéza, že byl snad zavražděn až v reakci na rozhodnutí hotel opustit; nezapomínejme však, že mu byl pro poslední noc přidělen pokoj pro „cizince“. Klíčovým slovem je každopádně totožnost. /// Komentáře, které něco říkají, jsou dva (Psice, Honajz), čtivý je už zmíněný Enšpíglův, pominuta nesmí být glosa od HenryS. Příznačné je, že narozdíl od jiných filmů s vysokými uměleckými a intelektuálními ambicemi se u Hotelu pro cizince i odmítavé komentáře vesměs dají číst bez pocitu pohrdání komentujícím. /// „Nezlobte se. Ale pro spásu duše neváhám použít ani paklíče.“ /// „Jen jestli ji má.“ „Každá ji má, bratře.“ (25.08.2012) (méně) (více)