Havel

O Havlovi nic nového, ale naštěstí se to žánrově blížilo romanci (S Olgou). Je to právě Olga Havlová, kdo je hybatelem i korektivem veškerých jeho kroků; rázná, kdykoli on váhá, přímá, kdykoli on kličkuje, vědoucí, kdykoli on tápe. Podváděná, ale nenahraditelná žena, „raději jediná než první dáma“, která na Havla občas hledí jako shovívavá matka na naivního synka. Politickým soupeřem titulního hrdiny je sice Alexander Dubček, jemuž se Havel ve finále za sametové revoluce prvně vzepře, ale odhodlání sbírá právě pod tlakem silných žen, které od něj chtějí, aby se konečně takříkajíc pochlapil, ať v soukromí, nebo v disentu. Vcelku výstižně totiž Havel sledovaný v rozmezí let 1968–1989 jako by dlouho nikam nepatřil, pro rebely typu Plastic People zprvu zosobňuje elitáře ve zlaté kleci, pro dělníky v pivovaru mimoně, jenž je zdvořile prosí, aby mu také říkali „vole“. Drží se zdánlivě bezpečné pozice umělce a intelektuála, pozorovatele, jenž vyznává slušnost, vyhýbá se konfliktům a realitu raději popisuje, než mění. Odtud také pramení divadelní stylizace. Ovšem právě proto, že filmový Havel vykazuje znaky křehkého nehrdiny, váhavého střelce budícího občas něžný smích – třeba v nádherné ponižující grotesce s manželkou a milenkou v restauraci pod dohledem estébáků, může jeho postupný vývoj k zodpovědnosti zbavit legendu mramorového nánosu. I proto, že právě zlidšťující okamžiky nejistoty, rozpaků, trapnosti, slabosti či strachu umí Viktor Dvořák v titulní roli zprostředkovat dokonale, počínaje nemocí a konče výčitkami za jediné, pochopitelné selhání – a rozhodně k tomu nepotřebuje nadužívaný symbol papíru a pera.Anně Geislerové stačí pro postavu Olgy mlčenlivá střízlivost, naopak okouzlující živelnost vyzařuje Martin Hofmann coby „Lanďák“, v jehož bohémském i buřičském vleku jako by se Havel nacházel až do chvíle prozření, že i známý herecký rebel se může bát, ba i vzdát. Stavebně se Havel poněkud drolí, v příliš dlouhém prologu doplácí na popisnost a v závěru zase na stopu patosu, třebaže plné Václavské náměstí si umí podmanit i v trikové podobě přelomových manifestací. Také si neví příliš rady s jinými historickými postavami, více či méně pouhými sboristy disidentského koloritu, což platí rovněž pro unifikované dobové policisty. Na druhé straně však umí pracovat s drobnými absurditami včetně komisního hlášení „subjekt zašel do objektu“, se všedními situacemi od natírání plotu po milostný trojúhelník v převleku za čerta, anděla a Mikuláše, zejména však s partnerskou důvěrností manželů Havlových, jakkoli v ní vedle respektu mají své místo i hořkost a provinění, zpravidla však zjevné beze slov. Vůbec se dá říci, že muž, který se nechtěl rozhodovat, dojde k dospělosti s minimem plakátových tezí, a dokonce jen za sto pět minut, jež filmu vynesly v hodnocení půl hvězdy navíc. Neboť jistě nebylo snadné odolat svodům velké kronikářské fresky, jež se logicky nabízela. Ovšem výsledek dokazuje, že čím méně svazujících faktů, tím poutavější portrét vznikne; kde je Havel až dojemně zaskočený, získává více sympatií než na tribunách. Naopak by tvůrcům prospěla ještě větší dávka vypravěčské statečnosti, protože tak či onak se stejně dočkají nařčení, že „takový přece Václav Havel ve skutečnosti nebyl“. Přitom o věrnost reálné osobnosti nejde. Podstatné je, jak dopadl film sám. A díkybohu, obavy z uctivě opatrného pomníku nenaplnil. (22.11.2020) (méně) (více)