Vítr v kapse

Tak jsem se zase - po letech - podívala na "Škodovku", kterak jí to slušelo vcelku ... dávno předtím, nežli ji (po nanejvýš hazardérském experimentu Lubomíra Soudka) neviditelné ruce trhu rozervaly na kusy - a zadupaly tak do prachu minulosti její tradici, její flexibilitu i všestrannost ... vlastnosti, s nimiž byla - jakožto průmyslový gigant - v rámci spolupráce svých závodů schopna vyrobit na zakázku téměř cokoli ... z jakéhokoli materiálu. Strávila jsem za její branou necelých 18 let, takže mám plné právo cítit se trochu uražená přístupem filmařů, kteří evidentně nikdy v žádné fabrice nepracovali. Protože v takovém případě by její zaměstnance nevykreslili jako bandu povalečů, kteří se celé dny nezabývají ničím jiným nežli vzájemnými drobnými naschvály, přeměřováním již několikrát změřeného, pokuřováním v jakési tajné zašívárně pod širým nebem či pospáváním na WC. Jakoby milá továrna rýsovala přesné nákresy, vymýšlela technologické postupy, v potu tváře zhotovovala polotovary i výrobky a následně prováděla výstupní kontrolu tak nějak iniciativně sama od sebe, bez jakéhokoli zásahu lidské ruky. Popravdě ... s odstupem času se trochu divím, že jim to tehdy prošlo. Rádoby vtipnou nadsázku si vetkněte kam chcete, vážení, humor se dá dělat i poněkud sofistikovanějším způsobem. Jen zdramatizovaný závěr za něco stojí, ale to je po čertech málo. P.S.: Sakra ... kdo z nás má to štěstí, že si vydělává na chléb vezdejší prací, která ho OPRAVDU baví, která ho naplňuje a obohacuje ? Seberealizace je sice hezká věc, ale existují i profese, po nichž sice touží málokdo, nicméně lidská společnost se bez nich neobejde. A v první řadě je třeba platit účty a mít na oběd ... a na snídani a na večeři. Život není peříčko - v každé době je připravený zastřihnout vám křídla ... a trochu vás tak přibrzdit v rozletu. Musíte s tím prostě počítat ... a musíte se s tím naučit žít. (24.05.2017)

Ondra a Cyril jsou kamarádi ze školy a mají čerstvě po maturitě, když nastupují do strojírenského závodu. Cyrila brzy čeká cesta za tetou do Paříže a Ondřej touží začít pracovat na lodi na otevřeném moři. Jejich sny ale naruší tragická nehoda... Pohodový příběh s Tofim a Vaculíkem, který mám rád už od dětství,bohužel ale nemůžu dát více jak tři hvězdy. Přeci jen Kamaráda do deště mám raději. 50% (29.09.2009)

moc nechápu odpor vůči tomuhle snímku,...čekal jsem mládežnickou rozjuchanost, ale ta se nekonala...jediná věc, se kterou se člověk musí poprat, je Davidův vlezlý song, který ale s poetikou filmu moc nesouzní, v jedné scéně je dokonce použitý poměrně tvrdě ironicky ( Vaculík se jde po smrti kamaráda ožrat do parku a do toho zní "Já chci žít nonstop:))...film je to docela prostý a civilní, místy má až bezútěšnou náladu, oba hrdinové moc neví, co se sebou, nudí se, mají své sny, ale ty se ve finále nesplní ani jednomu - Tofi se zabije na motorce, Vaculíka odchází na vojnu a pravděpodobně se mu i rozpadne vztah......důležitou roli tu hraje i samotná fabrika, prorezlý moloch, kde se většina lidí jenom tak poflakuje a všude visí vyčpělá padesátková hesla...konec je pak až smyczkovsky apelativní...slušný film, i bez nostalgie... (20.07.2010)

První zásek do zad soudnosti od nerozlučné disko trojky 80. let, Lukiho, Sagiho a Míši D v režii mistra sraček Soukupa. Truchlivé melodrama o kamarádství a zlém osudu dvou hodných a milých učňů, věčných šprýmařů a roztomilých lumpů. Jediné positivum na tom shitu je, že cigoš Sagič na konci chcípne - podobně i Vaculík v Lásce z pasáže. Škoda, že ne dřív:-( jo, a ta vytuněná JAWA taky není špatná:-) (01.11.2007)

nostalgická vzpomínka na tento film, viděla jsem ho několikrát a ráda se k němu vracím, když je tv, herci, Vaculík a začínající zpěvák i herec v jedné osobě v té době Sagvan Tofi, je to sice socialistický film, ale na tu dobu je to nejlepší co nám mohli nabídnout, ted už je to jen hezká vzpomínka, ale proč ne? (31.07.2010)