Smrt v Benátkách

Do přímořských Benátek přijíždí starý umělec za odpočinkem a nalezením vlastní rovnováhy. Místo uklidnění zde ale nalézá zdravotní potíže, které mu vyvažuje platonická(?) láska k mladému Polákovi. V něm bych spatřoval podobenství něčeho krásného a nedosažitelného; můžete to sledovat, ale nedotýkat se. Je jedno, co si za jeho postavu dosadíte. Stáří je zde postaveno do kontrastu s mládím, čistotou a nevinností, stejně tak u zdánlivě ideálního místa odpočinku jako jsou Benátky brzy mizí pozlátko „ráje na zemi“. Smrt v Benátkách není dějovým filmem, to rozhodně ne, Visconti nechává svého hrdinu plout každodenní všedností pobytu, jehož vrcholy jsou setkání s mladým chlapcem. Kamera téměř v každém záběru používá zoom in/out, a to místy hned po sobě, přejíždí ze strany na stranu a svými táhlými záběry si pomalu získává diváka. Visconti nám nastoluje podobnou atmosféru jako u Felliniho 8 1/2, ale zvolený Mahler je uchu mnohem víc lahodící než Nino Rota. Závěr na můj psychický stav působil velmi skličujícím dojmem, a tak jsem nucen sáhnout po plném hodnocení. (09.04.2006)

Málokdo dokázal na plátně vyjádřit úpadek a nechutenství natolik sugestivně jako Visconti. Tím spíše, že odpudivé se u něj vždy manifestuje soumračným estétstvím; vášní pro gargantuovsky přebujelou krásu, krásu umělou, dusivou, těžkou a zatuchlou. Jak příznačné jsou pro jeho filmy bíle maskované tváře oslizlé potem (potem slabosti, marnosti a neschopnosti), které tím nevědomky prozrazují morální bahno, jež koluje jejich majitelům v žilách namísto krve. Smrt v Benátkách dotahuje "efekt mokvání" k dokonalosti. Tvář hlavního hrdiny se nejen ustavičně potí, ale v samém závěru se dokonce začne rozpouštět; z vlasů se mu vyřine barva, jež měla zakrýt šediny, aby na tvářích splynula s bledým líčením, připomínajícím posmrtnou masku. Gustav von Aschenbach, toť ukázkový příklad majetnického, slabošského, vystrašeného, pasivního a sobeckého jedince, tak trochu análního charakteru. Zchromlý, podrážděný, ufňukaný, zpohodlnělý maloburžoa, který se natolik a tak často babrá ve svých osobních záležitostech, zájmech a minulosti, že není schopen, byť na moment, pomyslet na potřeby jiných, vcítit se do okolí. Však i jeho domnělý objekt zájmu - Tadzio, božský androgyn - je pro něj pouze přeludným obrazem, nikoli živoucí bytostí. Pase se na něm pohledem z bezpečné vzdálenosti, neustále se mu táhne v patách jako hladový vlk, ale nikdy v sobě nenalezne dost odhodlání k vystoupení ze stínu, nikdy nedokáže svůj idol oslovit. Aschenbach je posedlý obrazem, obdivuje ideu absolutní, spirituální, nadlidské krásy, kterou dosud nepoznal, o kterou však usiloval ve své hudbě. Nepotřebuje milovat celou bytostí, nepotřebuje Tadziovu osobnost. Bohatě si vystačí s povrchem, který si dobarvuje bájeslovím vlastního ega. A když konečně odhalí, že město je odsouzeno k záhubě, že v Benátkách rozpučelo květenství moru, raději obětuje vlastní život (i životy ostatních, které nevaruje) jen proto, aby mohl s tímto zidealizovaným obrazem dokonalosti zůstat navěky. Sám sice tvrdí "Miluji tě!", sám se domnívá, že se do něj propadl a poblouznil, ale s láskou to má společného pramálo. Jediné, po čem von Aschenbach touží, je vlastnit Tadziův obraz, majetnicky si jej připoutat na zřítelnice, pro sebe a pro nikoho jiného. (27.08.2011)

Smrt v Benátkách skutečně jen obrazově rozehrává situaci, která je odhalena v úvodní části filmu a dává jí maximální prožitek. Jen málokterý film dokáže přenést na diváka takovou dávku dobové atmosféry (velmi pečlivě zkonstruované i když i se značnou dávkou hlavně vizuální stylizace, jež však povrchovému a náznakovému dění dodává silnou pocitovost), beznaděje, ničivých obav i osovobozujícího pocitu z existence dokonalé krásy, jež se člověku objeví na dosah ruky, jakákoliv muka může tato těsná přítomnost probudit. Právě oscilace hlavního tématu mezi umělecko-filosofickou disputací a prozaickým příběhem o potlačované homosexualitě, která začne překonávat jakékoliv vnitřní zábrany. V tomto případě je film velmi intenzivním zážitkem, který však vyžaduje i značnou dávku trpělivosti, jelikož jde o silnou extenzi jediné situace, i když téma cholery dodávající psychickému utrpení i fyzický doplněk pomáhá v druhé polovině troše pohybu. Přesto si však opět nemohu odpustit jednu výtku - Viscontiho styl zaměřený na bezohledných až televizně laděných transfokacích (jež silně poznamenaly i předchozí Soumrak bohů) silně narušoval kontemplační zážitek a teprve smířlivé uklidnění na samotném konci, tedy magická scéna na pláži zalité pozdně odpoledným sluncem, napovídá, že statická kamera by zde pro mě asi byla přínosem. (19.12.2010)

Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% (27.09.2020)

Smrt v Benátkách pracuje se čtyřmi figurami. 1, Parametrická narace. Tedy způsob filmového vyprávění, který sice nese jistý příběh, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální složka. Bordwell hovoří o záměně významu syžetu (schéma a uspořádání příběhu - ve většině filmů upozaděné, zde podstatné) a fabule (příběh samotný - ve většině filmů podstatný, zde upozaděný) a o důležitosti stylu, který vytváří svoji vlastní logiku a nahrazuje vyprávění. 2, Druhou figuru představuje francouzský intelektuál Deleuze se svým pojetím evropského filmu-času. Deleuze ukazuje, že podstatou amerického hollywoodského filmu je pohyb, zatímco v evropském filmu hraje hlavní roli čas; postavy evropských filmů se dostávají do situací, na které již nedokážou reagovat a stávají se samy diváky a jsou odsouzeny k bloudění, procházce či projížďce. Zatímco obraz-pohyb převažoval v kinematografii od počátků až do války, poválečná kinematografie spolu s novým vnímáním reality po otřesných válečných zkušenostech zažívá krizi obrazu-pohybu a objevuje nový typ obrazu; rozšiřuje jej o dimenzi času. Ve Smrti v Benátkách je postava hudebního skladatele oním bloudícím cizincem a hudba časem. A samozřejmě, skladatel se pohybuje, ale hlavní argumentace vychází z toho, co tímto pohybem postava vyjadřuje, ne že má schopnost tento pohyb vykonávat. 3, Třetí figura dává do souvislosti střet filmového vystavení (to zde dominuje) vs. promítání (to absentuje). Nedílnou součástí tohoto filmu je osamělost, ve které se nacházíme při jeho pozvolném sledování – jako bychom kontemplovali obraz v galerii, dlouze, pozvolna, osamoceně a tiše. Jako by tyto obrazy Viscontiho, které můžeme možná trochu nadneseně nazvat „reprodukcemi", byly spíše vystaveny, než promítány. Visconti skutečně spíše maluje, než že by promítal. 4, Poslední figurou, výrazně navazující na bod tři, je kamera. Za (i) postava skladatele často sleduje netečně okolí a kamera představuje jeho pohled. Kamera zastupuje skladatele, protože to on se rozhlíží a zkoumá hovory a každodenní švitoření, zatímco je sám. To jeho očima zkoumáme Benátky. A za (ii) je velká část hlediskových záběrů (zastupujících postavu) falešná; jejich skutečná motivace vychází z nutnosti zachovat plynulou kontinuitu. Funguje to velice důmyslně: Postava se někam podívá (vidíme dívající se postavu). Kamera ji zastoupí (vidíme okolí očima postava). Ale už se nevrací zpět k postavě, naopak rozvíjí a řetězí další události. Přestože jsme tedy v Benátkách, v uzavřeném městském cyklu, díky kameře a filmovému stylu postupujeme vpřed. (27.10.2008)