Pasáček z doliny

Silný baladický príbeh prostredím a dobou pripomínajúci Stíny horkého léta, je charakteristický kontrapunktom medzi poetickou atmosférou dedových rozprávok a surovou realitou útlaku a využívania bezmocných. Precízne vykresľovaný osud malého pastierika mi trochu kalila malá zrozumiteľnosť jeho prejavu, ktorej príčinou nebolo nárečie, ale možno zvukári, prípadne artikulačné nedostatky malého, inak skvelého, herca. (17.06.2020)

Tenhle příběh mě zasáhl na tom správném místě. Malého chlapce mi bylo opravdu líto. Každý s ním jednal jako s hadrem, ale na práci to jim byl dobrý. Ten malý prcek způsobil, že jsem si vzpomněla na Boženu Němcovou a její V Zámku a podzámčí, kde byl taky takový klučina, ke kterému nebyl život taky zrovna moc přívětivý. Před Libuší Geprtovou a Josefem Kemrem musím smeknout. (25.07.2010)

„Tož…tak na světě.“ Přiznám se, že vzhledem k režisérovi jsem čekal o něco poetičtější „dětskou“ podívanou. Myslím tím, že žádná idyla se rozhodně nekonala. Hlavní dětský hrdina měl pořádně těžký, špinavý život, ve kterém se zdál být příslib nadějné budoucnosti jen zbožným přáním. Na druhou stranu, chvílemi byl příběh přece jen k hlavní postavě trochu přívětivější, zpravidla při momentkách s dědečkem. To člověku vyrašil i nějaký ten úsměv na rtech, kterým se dala odměnit i ta animace bubáků či „posvícení“ (kdo by si nedal klobásku s hořčicí a chlebem?). V o to drsnějším protikladu byl vztah se záporáky Prachařem a Němečkem, a především setkání s „králem skřítků a jeho písařem“ (korunované otevíráním pokladu). Tvrďácké bylo i chlapcovo bránění „svěřenkyň“ (člověku se z té bezmoci chtělo až křičet). A za ten dojemný konec jsem byl vděčný. Zklamala mě zvuková stránka, kdy jsem chvílemi měl problém postavám rozumět (ne, nářečím to nebylo), a pak také nedůvěryhodný „obrat“ v případě matky. Celkově hodnotím slušnými 4*. (18.04.2017)

Další zdařilá vláčilovská adaptace literárního díla (stejnojmenná novela patří k méně známým dílům Ladislava Fukse), jíž se režisér z jiného úhlu vrátil ke stejné tématice, kterou už několik let předtím zpracoval ve "Stínech horkého léta". Vrcholem Vláčilovy tvorby 80. let je pro mne "Stín kapradiny", ale jak už jsem asi někdy někde na CSFD poznamenal, od tohoto režiséra jsem nikdy neviděl film, který by se mi (a to hodně) nelíbil, včetně toho (i samotným režisérem) zatracovaného "Mága". (26.07.2010)

Bylo by fatální chybou hovořit o Vláčilovi pouze jako o fenomenálním tvůrci velkoformátových historických pláten, neboť jeho tvorba sestává i z komorním a zdánlivě méně vyznamných obrazů lidského života. Jedním z nich je i PASÁČEK, téměř dokumentárně pojatá valašská balada, odehrávající se v nanejvýš tragické době poválečné obnovy a výstavby československého státu, na nějž stále citelněji doléhala vlna socializace. Děj je odvyprávěn pohledem malého chlapce, bezvýznamného otroka všech, který jediného spojence nachází v dědečkovi, jehož prášilovským historkám o kouzelných skřítcích podléhá s dětskou naivitou a touhou vrátit sobě a udřené matce ztracenou radost ze života. Snová fantasie se prolíná se syrově naturalistickým přístupem, jež dokresluje pečlivě zachovaný půdorys oblastního nářečí. Pozoruhodný a jakoby spontánní výkon předvedl v titulní juniorské roli malý Vlastimil Drbal, vysokou laťku hereckého umění zde ovšem nasazuje silně nedoceněný, vynikající Ilja Prachař a Josef Kemr v další variantě lidového mudrlanta s otevřeným srdcem. Nepodceňoval bych ani výraznou Libuši Geprtovou, ačkoli se u ní do jisté míry počala nebezpečně vytvářet škatulka "viktorkového" typu. Celkově bych tento Vláčilův lyrický film nepodceňoval a už vůbec nepřirovnával k nezdařeným výtvorům jeho rozpolcené osobnosti, protože se v mnoha ohledech jedná o jeden z vůbec nejlepších celovečerních počinů dramaturgicky mdlých osmdesátých let. (25.07.2010)